Pobyt v nemocnici

„Základem každé účinné léčby je klid“

- stará učebnice mediciny

Lékaři při práci

„Život je jak nemocnice, v níž je každý pacient posedlý touhou změnit postel.“

- Charles Baudelaire

„Konec konců, na něco umřít musím, tak proč by mě nemohl zabít zrovna doktor.“

- úvahy odevzdaného pacienta

Hygiena je v nemocnici důležitá

Nemocnice je chrám zdraví, kde nemocní nalézají jen tu nejlepší péči a nabývají ztraceného zdraví, tolik teorie. Jinak platí, že jak kdo, a jak kde. Každá nemocnice má řadu specializovaných oddělení, např. chirurgii, internu, atd., ovšem nejdůležitějším se jeví patologie. Je to totiž jediné specializované pracoviště, kde se pacient dozví, co mu vlastně je, respektive bylo. On se to vlastně nedozví, to už pouze jeho pozůstalí, to ovšem nic nemění na významu patologie.

Nemocniční areál

Zpravidla bývá rozlehlý a celá nemocnice sestává ze spousty budov, pro lepší nepřehled označených směrovkami takovým způsobem, že mnohdy tápe i personál. Nezáleží příliš na tom, zda nemocnice byla vybudována již v 19. století nebo nedávno. Ve starých nemocnicích ani rozsáhlé rekonstrukce příliš nepomohou, ve všech pak platí, že rozmístění oddělení postrádá jakoukoliv logiku. Snad jeden důvod to přece má, pacient se nemůže pořád jen válet, potřebuje pohyb, a taková hodinová procházka třeba na rentgen mu udělá jenom dobře.

Lékaři

Patří mezi významný personál nemocnice, provádějí léčbu. Jsou různého věku, od mladých mužů až po zasloužilé kmety. Důvody jsou jasné. Kmet má zkušenosti, ale špatně vidí, mnohdy i špatně slyší, třesou se mu ruce. Mladí lékaři pak nemají třes, mají dobrý zrak, slyší i to, co slyšet nemají, bohužel nemají (až na výjimky) dostatek zkušeností, takže spolu s kmety tvoří kvalitní tým. Typickým atributem nemocničního lékaře je rychlá chůze, takřka poklus a vlající bílý plášť. Lékaři se dělí v zásadě do dvou kategorií: jedni nebohému pacientovi sdělí veškeré požadované informace, druzí pak pacienta nerudně odbudou s poukazem na nedostatek času a na to, že to pacient stejně nepotřebuje vědět a že by tomu určitě nerozuměl. První kategorie není, v případě dobře placené nadstandardní péče, žádnou výjimkou.

Lékařům a dalšímu personálu na oddělení pak železnou rukou vládne primář, nejzasloužilejší a nejzkušenější lékař. Pro všechny bez rozdílu, je tento dobrý muž bohem. K němu se obracejí všichni, pacienti i příbuzní s dotazy jako "kdy už ten náš dědek umře" a také s úplatky.

Zdravotní sestry

Zdravotní sestra

Jejich povolání je nadmíru zodpovědné a těžké. Jsou totiž první na ráně a veškerá nespokojenost pacientů směřuje na ně, ať už právem nebo neprávem. Ještě že to bývají mladé a pěkné ženy, aspoň oko nemocného chudáka pookřeje a nebohý pacient přijde na jiné myšlenky, mnohdy přestane myslet na nejhorší, to když zapracují hormony.

Vrchní sestra je pravou rukou primáře a pravá metla oddělení. Bývá zhusta staršího věku a povětšinou semetrika k pohledání. Nic jí neunikne, o všem ví, netrpí nekázeň ani odmlouvání. Její soudy a rozhodnutí jsou nekompromisní a nezvratné.

Pacienti

Pacienti jsou dle mínění osazenstva nemocnice nevděčná holota. Nedodržují režim, když je jich potřeba, nejsou k nalezení, kouří a i jinak porušují řád k nelibosti dozorců (tzv. nemocničního personálu). Také si neváží poskytované péče a mají moc řečí. Z hlediska pacienta je pobyt v nemocnici utrpení, a tak si ho snaží zpříjemnit, seč to jde.

Co si má počít takový chudák pacient, když mu předepíšou dietu. Snad každý pochopí, že z té trochy blafů co dostává by mohl i zemřít, a tak není divu, že uteče do nemocniční kantýny a upevní si zdraví například klobásou. A kouření pacientů, to je teprve martyrium. Kouření je všude přísně zakázáno, a tak pacientům nezbývá než se uchylovat k různým lstem a pokoutnímu jednání, aby si tělo přišlo na své a nedostavil se nedejbože absťák. Tady je každá rada drahá, ale pacienti jsou neobyčejně vynalézaví.

Nemocniční strava

To je kapitola sama pro sebe. Jedná se zpravidla o nevýživné blafy, například o UHO (univerzální hnědá omáčka s čímkoliv) a podobně. Mínění lékařů je, že když se pacient celý den válí a nic nedělá, tak nepotřebuje skoro jíst. A jakákoli dieta, to je teprve hrůza, to už je přímo urážka jídla. Nejen že je to hnusné, ale často to vypadá, že už to měl někdo v žaludku, například strava kašovitá, fuj !! Dokonce prý existuje i léčba hladem, hrůza pomyslet ! Také nejčastější debaty pacientů jsou o jídle.

Ale nakonec přes všechny ústrky a příkoří dojde k pacientovu uzdravení a pacient je lékařům a ostatním právem vděčný. Jak plyne čas, vzpomínky na nepříjemnosti pobytu vyblednou a pobyt se nejeví tak hrozným. To je potom ideální doba k novému nástupu do nemocnice, zvláště, když je nemoc úporná a je třeba s tím znovu něco udělat.

„

"I ty sprosté lojové škvarky se dají jíst," vyprávěl právě jeden, který zde ležel se ,zastaralým katarem žaludku`, "jestli jsou teplé. Když se lůj škvaří, vymačkají se dosucha, posolí, opepří, a já vám říkám, že se husí škvarky jim nevyrovnají." "Nechte husí škvarky být," řekl muž se žaludeční rakovinou, "nad husí škvarky není. Kam se proti nim hrabou z vepřového sádla. To se rozumí, že musí být dozlata vyškvařeny, jako to dělají židi. Vezmou tučnou husu a stáhnou sádlo s kůží a škvařejí to." "Víte, že jste na omylu, pokud se týká vepřových škvarků?" poznamenal Švejkův soused, "rozumí se samo sebou, že mluvím o škvarkách z domácího sádla, tak jak jim říkají domácí škvarky. Ne hnědé barvy a také ne žluté. Musí to být něco mezi těma dvěma odstíny. Takový škvarek nesmí být ani příliš měkký, ani příliš tvrdý. On nesmí chroupat, to je přepálen. Musí se rozplynout na jazyku a nesmíte mít přitom dojem, že vám teče sádlo po bradě." —Jaroslav Hašek

“