Gilotina

Gilotina. Vpředu nějaký pán. Vzadu psaný návod na sestavení (vlevo) a barevný obraz (vpravo). Úplně vpravo busta prvního francouzského černocha.

Gilotina, pšoncky "Gilotyna", anglicky "Guillotine" je významný milník v mechanizaci namáhavé fyzické práci.

Historie

Již staří latiníci s oblibou říkávali: "Homo homini lupus", tedy česky "člověk člověku lupénka" a platí to dodnes. Lidé si přejí samé zlé věci – návštěvu tchýně, svrab a neštovice, zkyslé mléko, skon kozy a nezřídka i smrt. Přálo-li si v minulosti něčí smrt dostatečné množství lidí, dříve či později se našel někdo, kdo jim vyhověl. Za drobný poplatek, ovšem, protože zadarmo ani kuře nehrabe. Takovým lidem se říkalo vrazi a náplní jejich práce byla vražda.

Vraždění byl výnosný byznys, ale shánění kšeftů bylo namáhavé a zdlouhavé, proto lidi vymysleli Justici a vraždění lidí se institucionalizovalo a stala se z toho počestná živnost vedená v živnostenském rejstříku a s vlastním IČO. Jakožto služba byla zatížena jen nízkou sazbou DPH a tudíž to bylo výnosné. Institucionalizovaným vrahům se říká kat a vzhledem k vrozenému lidskému pokrytectví byl ovšem takový člověk záhy vyloučen ze společenského života, odebrán z přátel na Facebooku a kolikrát mu byl i pozastaven účet na Instagramu. Zase mu ale lidé dávali najevo svou úctu tím, že přecházeli na druhý chodník a dívali se jinam.

Historicky se nejčastěji lidé stínali mečem a bylo to vnímáno jako vznešené a spravedlivé gesto. Nebylo to však pravidlem, např. Záviš z Falkenštejna byl sťat prknem a nemálo obyvatel zemí Koruny České, Moravské a koneckonců i té zatrolené Slezské se dokázalo v domácích podmínkách setnout žitnou, myslivcem, kontušovkou, čertem, rumem, vanilkovou a v lepších rodinách třebas i okenou pasírovanou přes chleba.

Vývoj

Práce katů byla namáhavá – všechno to lámání bicyklem, natahování na skřipec, máchání ve Vltavě a hlavně zvedání sekyry nad hlavu vedlo k časté pracovní neschopnosti, vysokým platbám nemocenské, nemoci z povolání a posléze i k nedostatku katů obecně. Jako první pochopil nástrahy této problematiky bezejmenný venkovský lékař v anglickém Halifaxu, který byl dočista otráven psaním pracovních neschopenek místnímu popravčímu. Navrhl tedy důmyslný kladkostroj, který sekyru zvedal sám a vytažením šoupátka sekyra spadla odsouzenci na krk. Nástroj se osvědčil, popravčímu se srovnala oboustranná skolióza páteře a chuť do práce a přístroj byl pojmenován Halifax.

Francouzská omladina při hře, pařížské předměstí La Défence, cca 1977. V té době ještě nebyly mobily a děti netrávily celé dny s očima přilepenýma na obrazovkách, ale chodily ven a užívali si sluníčka a kamarádů. Staré dobré časy.

Halifax měl mouchy, nebyl příliš spolehlivý a měl rovné ostří. To mělo své výhody i nevýhody, ale pro masovou popravu se nehodilo pro svou poruchovost a důlkum, které se tvořily přesně uprostřed. Fantastickou práci na zdokonalení tohoto přístroje odvedl Dr. Josephem Ignacem Guillotinem, což byl lékař a pomáhat trpícím bylo jeho poslání. Ten postupně zešikmil ostří a zvedl váhu na 60 kg, tedy zhruba jako levá paže Aleše Juchelky. Protože o jeho vynález nebyl zpočátku velký zájem a bylo zapotřebí marketingově podpořit prodeje, rozjeli ve velkém Francouzskou revoluci, což je třetí nejkrvavější událost v dějinách Evropy hned po Transfuzním sympoziu Dr. Akuly a paní z Čachtic a hromadné protestní menstruaci Jihočeských matek při diskusích o budoucnosti Temelínu.

Tehdejší francouzská televize byla pověstná svým mizerným programem. Dalo by se říci, že v televizi nebylo zhola nic a tak si obyčejní lidé museli najít novou zábavu. Rozhlas byl ještě v plenkách a tak krom takového toho domácího chlastání nebylo co dělat. A tu jako nazavolanou nastupuje Dr Guillotin se svým kolegou dr. Louisem a instalací guilotiny na pařížském náměstí du Carrousel. Přestože je vstupné na inscenaci zdarma, vychytralý párek doktorů vydělává na poplatcích z pronájmu míst pro stánky rychlého občerstvení a prodejem suvenýrů.

Vysloveným majstrštykem pak bylo zapojení královské rodiny do propagační akce na pařížském Náměstí Revoluce. Skeč tehdejšího panovníka Ludvíka XVI, konaný 21. ledna 1793 měl takový kasovní úspěch, že se návštěvy poprav staly běžným zvykem jako u nás zastávka na drajvu McDonalds při cestě za babičkou do Pyšel. Lidem nevadil chlad, sníh, plískanice ani povozy s netěsnícími senkrubnami a chodili v hojném počtu.

S příchodem léta ovšem zájem upadal, protože bylo potřeba dělat to zemědělství, aby mladá republika neumřela hlady. Vyvedený párek doktorů proto s předstihem anouncoval druhý díl s tím, že na prkna, která znamenají smrt tentokrát dorazí Marie Antoinetta, králova žena. Dne 16. října 1793 vdova po králi přišla, prohlédla si přístroj a za pár minut na to se seznámila s jeho fungováním. Národ jásal a Louis s Guillotinem si opět řádně namastili kapsy. Představení poznamenal incident, kdy královna šlápla obsluze gilotiny na nohu a pronesla svá poslední slova:

„

Promiňte pane, nebylo to naschvál. —Marie Antoanetta

“

Vrcholem trilogie byla poprava Maximiliena Robespierra 28. července 1794 a přestože se série s názvem "Revoluce požírá své děti" dočkala ještě několika dílů, žádný již nedosáhl takového věhlasu. I přesto se seriál ve Francii těšil pozornosti až do 10. září 1977, kdy proběhlo poslední představení.

Kontroverze

Gilotina se ukázala jako velmi spolehlivý stroj. Vyžadovala jen občasný brus a lubrikaci štěrbin, tak jako každá žena. Není zdokumentováno mnoho případů, kdy by selhala a nutno dodat, že v těch několika málo případech, kdy se tak stalo, to lidem moc nevadilo. Například revolucionáře Josepha Chaliera sťala gilotina až napotřetí, protože nebyla namazaná, ale obecenstvo stejně při každém spuštění propukalo v jásot jako když Michal David začne hrát Poupata.

Technicky neměla gilotina chybu. Jako vadu na kráse bychom mohli označit snad jen šplíchnutí krve a kutálení hlavy po dlažbě, aniž by poblíž stály kuželky. Gamifikace takového představení by jistě ještě zvýšila návštěvnost a umocnila popularitu. Z čistě obchodního hlediska se pak jeví možnost uzavírání sázek jako čistě promarněná příležitost. Šplíchání se postupně podařilo eliminovat instalací vyxlajvantové zástěny a honění hlavy po dlažbě instalací proutěného košíku, ale lidé si ty věci pamatovali a proto v pozdějších fázích stávali o kus dál. Na druhou stranu – na své si přišli prodavači brýlí, divadelních kukátek, dalekohledů a teleskopů.