Lidé z ocele

Z Necyklopedie
(přesměrováno z Ocel)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

ROZHODNUTÍM RADY MINISTRŮ SSSR DOSTAL VLADIMÍR POPOV ZA ROMÁN „LIDÉ Z OCELE" STALINOVU CENU DRUHÉHO STUPNĚ ZA ROK 1948.


Merge-arrows.png Tento článek se tematicky překrývá s článkem Praotec Na Plech.

To je dobře, můžeš založit další čtyři podobné a vzájemně je propojit.

Clověk z ocele.jpg
HistPec.jpg
Tavba.jpg

Kapitola první[editovat | editovat zdroj]

Ředitel továrny Dubenko si pozval vedoucího martinského oddělení a mlčky mu podal silný sešit. Byl to návod k tavení a válcování ocele nové značky.
„Budeme tavit ocel nového složení, soudruhu Krajněve," pravil Dubenko, „pancéřovou ocel na stavbu tanků."
Ač mluvil tónem, který nepřipouštěl námitek, Krajněv přece podotkl:
„Petře Ivanoviči, vždyť ale naši oceláři takovou ocel nikdy netavili."
„Budou tedy tavit. Válka ji potřebuje."
Telegram lidového komisaře o splnění tohoto zvláštního úkolu v týdenní lhůtě Dubenko úmyslně zamlčel.
„Za tři dny od vás očekávám první tavbu, Sergeji Petroviči."
„To snad ne, Petře Ivanoviči. Jen návod se musí číst dva dny," poznamenal vedoucí oddělení, potěžkávaje v ruce objemný sešit.
„číst budete v noci a ve dne budete konat přípravu," pravil ředitel. „Tak tedy za tři dny," a vstal na znamení, že se rozmluva skončila.
Ředitel obyčejně souhlasil s lhůtami, které si pro splnění jeho příkazu zaměstnanci sami určili, ale potom neúprosně vyžadoval, aby tyto lhůty byly přesně dodrženy.
„Já jsem vám lhůtu neurčoval," říkal v takových případech.
A nyní určil sám lhůtu, která ohromovala svou krátkostí.
„Za tři dny to neudělám," řekl přímo Krajněv.
„Zkuste to neudělat," suše odpověděl ředitel.
Sergej Petrovič nepoznával ani tón jeho hlasu, ani výraz jeho tváře. Takto viděl ředitele po prvé.

Když se Krajněv vrátil do svého oddělení, sezval všechny své spolupracovníky, mistry a vedoucí směn a seznámil je s novými pokyny.
„Vždyť se tady musí všechno obrátit vzhůru nohama," řekl rozčileně mohutný, rozložitý vrchní mistr Opanasenko, jenž se sotva vešel na židli.
„A kam budeme dávat odlitky, Sergeji Petroviči?" otázal se slévačský mistr. „Obyčejně je dáváme přímo do válcovny, a teď je bude třeba několik dní držet v jamách. A kde budeme kopat jámy?"
Ihned vzniklo mnoho nesnází. Krajněv pozorně naslouchal úvahám svých podřízených a nechal je debatovat. Propracování pokynů bylo skončeno pozdě v noci. Vedoucí oddělení zavřel sešit a pozorně pohlédl na shromážděné. Na tváři vedoucího mistra, znepokojeného složitostí práce, se jevily zřejmé rozpaky. Při pohledu na něj se Krajněv usmál a několika slovy krátce objasnil podstatu nového postupu. Opanasenko se vzmužil.
„Tak je to mnohem srozumitelnější," pravil. „Uděláme to"...

Kapitola pátá[editovat | editovat zdroj]

Fronta se přibližovala k Donbassu. Lidé téměř neopouštěli továrnu. Zvlášť těžko bylo pracovníkům v komsomolských brigádách: branci odešli na frontu a ostatní odmítali přibrání nových sil.
Jednou, procházeje kolem střední pece, uviděl Krajněv, jak ocelář Nikitěnko připravoval pec pouze s pomocníkem Šaškou. Ostatní zadělávali otvor a nemohli jim pomoci. Sázecí stroj byl v opravě. Sergej Petrovič dal mistrovi ihned příkaz, aby poslal na pomoc Nikitčnkovi a Šaškovi topiče od sousední pece, kde se sice také nedostávalo dělníků, ale lidé tam byli starší a silnější. Topič přišel, shodil kabát přímo na pracovišti, nabral na lopatu dolomit a obrátil se k peci. Saša mu zahradil cestu.
„Máš průkaz?" zeptal se ho Šaška.
Topič se udiveně zastavil.
„Jaký průkaz? Co to meleš?"
„Průkaz, který tě opravňuje k práci na této peci."
„Jakýpak průkaz. Mistr mě k vám poslal na pomoc."
„To je málo, že mistr. Nejdřív si ohol vousy, do komsomolu se zapiš a pak přijď"...

...ohnivý potok strhával a sežíhal všechno na své cestě.
„Je to možné, že by to bylo úmyslně?" pronesl nahlas své myšlenky Sergej Petrovič.
Matvijčenko mu mlčky podal obálku. Krajněv přelétl rychle očima odpověď okresního výkonného výboru na písemný dotaz o Ljutovovi, vyžádaný závodní organisací. Okresní výkonný výbor sděloval, že otec Ljutova byl kulakem; v prvních dnech kolektivisace byl odsouzen spolu se svými dvěma syny za podpálení kolchozního obilí a ostatní členové rodiny, mezi nimiž byl i Nikolaj Ljutov, byli posláni na sever.
„Kdy jste to obdržel?" ostře se zeptal Sergej Petrovič. „Dnes, ranní poštou," odpověděl zasmušeně Matvijčenko. „Teď je mi vše jasné."

Kapitola desátá[editovat | editovat zdroj]

Běda jakmile někdo Rusům šáhne na lidi z ocele. Třeba ukrajinští benderovci. Ti jsou jak známo z 60% z titanu, z 60% hoaxia a krom toho obsahují příměs 60% Pn. Jsou tedy reální na 180%.

(fronta se blíží, závod je rozebrán a stěhuje se na Ural)

„Ale já do tajgy nepojedu, já zůstanu zde," pravila Irina, využívajíc pomlky.
„Pochop," pokračoval Krajněv, nevšímaje si jejích slov, „i kdyby se mi zde před válkou žilo špatně, stejně bych odjel. Jsem Rus a nemohu být patolízalem Němců ani kohokoliv jiného. Mám v sobě hrdost sovětského člověka. Ty snad ne?"
„Rozumím ti," řekla shovívavě Irina. „Tobě dala tato vláda velmi mnoho. Negramotného chlapečka přeměnila v inženýra. A co dala mně?"
„Jak to, co?" rozhořčil se. „Nám oběma dala jedno a totéž, právo na všechno. Využij tohoto práva. Já tak učinil, pracoval jsem. A co ty? Ty jsi celý život hledala nějaké ilusorní štěstí. Ty jsi dosud představuješ život jako ozdobnou bonboniéru s překvapeními, ale v naší společnosti se nedává nic zadarmo, je v ní však možno získat všechno houževnatou prací."
Pohlédl na hodiny: do odjezdu transportu zbývalo dvacet pět minut.
„Když se nenajde poklad na jednom místě, hledá se na druhém," s úsměvem pravila Irina.
„A ty ho budeš hledat u těchto hitlerovských lidojedů?"
„Kdo uvěří, že jsou lidojedi?" zakabonila se. „Lidé, kteří dali světu Schillera, Goetha, Wagnera, — lidojedi? Směšné. To je prostě válečná propaganda."
Sergej Petrovič se zarazil. Irina pronesla tato cizí slova s takovým přesvědčením, že pokračovat v rozhovoru nemělo smyslu. Neřekl již ani slovo, vešel do dětského pokoje a vzbudil syna.
Vadimek, přivyklý již tomu, že ho budili při nočních náletech, ani nezaplakal a nechal se obléci.
Irina vešla do ložnice za mužem.
„Syna ti nedám," pravila s přepjatou rázností a natáhla ruce k děcku.
„A já ho nenechám fašistům!" řekl rázně Krajněv a pohlédl na ženu tak, že bezděky couvla.
Irina znala dobře povahu svého muže. Nyní po prvé v životě pocítila, že by ji mohl udeřit. Klesla na postel a rukama si zakryla tvář.

Kapitola čtyřicátáosmá[editovat | editovat zdroj]

Lidový komisař položil telefonní sluchátko.
„Víte, co řekl soudruh Berija?" řekl konečně po dlouhé přestávce. „Ředitel závodu, který připustí myšlenku o zastavení práce na dva dny — není již zpolovic ředitelem. A to jsem mluvil o dvou dnech, ne o pěti... A má docela pravdu, co jsem mu mohl odpovědět? Vždyť náš kov jde do výroby doslova z kolejí. Posílají mu naproti zvláštní lokomotivy. Němci mají teď převahu v tancích, to je přece každému známo. Co znamená stát dva dny? To znamená otevřít někde nepříteli na ty dva dny frontu. Takový pře-čin nelze nazvat jinak než zradou vlasti."...

Doslov[editovat | editovat zdroj]

... dovedl ztělesnit na reálných příbězích vznešené ideje komunismu, které stmelují kolektiv a vedou ho do boje za svobodu a štěstí lidí; že ukázal, jak za vedení moudrého a milovaného Stalina — „velikého taviče oceli" — se pročišťují charaktery lidí a nabývají tvrdosti ocele. Lidé z ocele jsou lidé sovětští, ony přečetné postavy sovětských lidí Popovova románu. A struska (jak zní druhá půle původního názvu) jsou fašisté. Tuto strusku — „hanbu lidské společnosti" — je třeba vynést přes práh. Vladimír Popov ukázal svým románem takový očistný zásah sovětského lidu ve druhé světové válce. Vedle toho, že nám dává hluboce nahlédnout do událostí v Sovětském svazu během války a přesvědčivě přibližuje hrdinství sovětského člověka, je pro nás román Lidé z ocele i živou výzvou. Výzvou, abychom ve svém prostředí odstranili všechnu strusku, která nám překáží v budování socialismu. Je však i výzvou celosvětovou: aby se všichni prostí, čestní, poctiví lidé spojili v bdělou a nerozbornou hradbu proti nástupu imperialistických podněcovatelů nové války.

I-zavinac.jpg Článek čerpá z díla
Porod kniha2.jpg
Vladimíra Popova
Úspěchy sovětského strojírenství
Babeta AirbagBezdrátová sprchaBrněnské meždunárodné letochodištěCentrální šroubCyklomethanDunihlavDegenerátorElektrifikaceElektronika 666FichtlJaderná elektrárnaJak 42Jednosměrné letištěKalašnikovKardiostimulátorLetiště Klementa GottwaldaLáhev na zalévání kolejíLehkokolejná dráhaLidé z oceleLoupač brambor typu 3xKV-2MakroprocesorMerkurMiG-29MoskvičMPR deštníkNízkopodlažní tramvajPekloPodprdélníkProudová helikoptéraRádio JerevanRuská ruletaŠukafonT-72Metro v TaganskuTetrisTopol MTramvaje v NevyslovitelnojeTu-154Raketoplán BuranSférické DVDŠetření vodyŠalinokoptéraUral 2Vertikální chrlič intelektuálůVodíková bombaŽabotlamŽigulíkЛинукс