Fráňa Šrámek

„Nashledanou pane Fráńo Šrámku, písnička už skončila.“

- Jaromír Nohavica

Jedna z mála Šrámkových fotografií

Fráňa Šrámek byl český pacifistický spisovatel, reservista, básník, anarchista, v modré dálce rudý květ, oh, rudý květ...!

Život

Fráňa se narodil 19. října 1910 v Sobotce. (Poznámka: Podle důvěryhodných zdrojů byla 19. října 1910 středa.) Později se přestěhoval s rodinou do Písku. Toto město si velmi oblíbil. Odehrává se tam většina jeho románů, básní a dramat. Čas od času se vždycky najde nějaký spisovatel, který si nějaké město oblíbí a všechna jeho díla se tam odehrávají a opravdoví domorodci spisovatele nemají rádi, protože je v knihách popsal špatně. Takhle Cimrman psal o Liptákovu, Poláček o Rychnově nad Kněžnou, Kafka o Praze a Giordano Brno o Brně.

Fráňa celý život toužil obeplout Pacifik. Proto se domníváme, že byl velký pacifista. Jelikož mu v tom bránila vojna, kterou mu za trest o rok prodloužili, beztak to bylo kvůli anarchii, byl i zavilý antimilitarista. V roce 1914, když měl jít do války „für Gott, Kaiser und Vaterland“ (pro Boha, císaře a vlast), na truc onemocněl, aby nemusel.

Po vojně začal studovat práva. Dostal se na hranu Standy Kostky Neumanna (to je ten herec, co hraje v Kostičkách Kostkáče). Ten ho zkazil. Kvůli němu se Fráňa dostal do vězení.

Ve vězení jich bylo třicet šest, desertéři, zloději. Bylo jim tam zima. Třicet pět jich dralo peří, jenom Fráňa peří nedral, ale kazil si oči čtením. Bolívala ho hlava. Nejhorší na tom bylo, že kamarádi jdoucí z hospody mu chodívali pod okno zpívat ,,Rudý prapor". To se to pak píšou básně, když máte takový zážitky, že je to na celou báseň.

Jednou Fráňovi vojanští páni píšou psaní, že dvanáctého ráno on musí rukovat, oh, rukovat. Voják je voják, musí bojovat a vzít si na mušku třeba vlastní srdce své, oh, srdce své. Tím chtěl Fráňa říct, že poměry v armádě jsou tak špatné, že voják musí dělat i to, co nechce: jít na vojnu, pomašírovat, zpívat si, jít tam, jít zpátky, jít tam s rukou takle, běhat, dokonce i střílet a v neposlední řadě taky zabíjet. Někomu to nevadí, třeba řezníci se tím živí, ale Fráňovi se to nelíbí, tak to napsal do básničky.

Hrob Fráni Šrámka

Přestože čtyřletý pan JUDr. Fanoušek naschvál onemocněl, aby nemusel do války, rakouská tajná policie tento chabý trik prokoukla. Zároveň se simulováním si Fráňa zfalšoval doklady, aby vypadal mladší a nemusel na frontu. Prošlo by mu to, kdyby to nepřehnal. Třicetiletý právník ze sebe udělal čtyřletého předškoláka. To mu už ale vůbec nezblajzli, podmazával, jak to šlo, odmlouval jako malé dítě, které nechce UHO. Bohužel na takové výmluvy, kterými by přesvědčil dnešního policistu, c. k. policie byla zvyklá. Byl poslán doporučeně na jižní frontu. Ve čtyřech letech byl jednoznačně nejmladším vojákem první světové války. Škoda, že už nežije. Dnes by byl slavný předposlední veterán z první světové války. Víte, že další je britský voják žijící v Austrálii. Francouzští veteráni se dnešních dnů nedožili, protože zahynuli po nevyhnutelné svatbě, které se pro nedostatek mužů po válce nikdo nevyhnul. Dokonce i vrcholní politici, prezidenti, premiéři a jedna Kanzlerin se při přehlídkách a kladení věnců starali, jestli jim není zima, dokud jich ještě pár bylo. Ruští vojáci se uchlastali (přesněji bílé zabili rudí a rudí se uchlastali). Jediný britský voják, kterému se před svatbou podařilo utéci do Austrálie, se dožil dneška. Veteránů armád, které první světovou válku prohrály, je celkem dost, zvláště stodesetiletých Italů, kteří každý den pijí víno Breganze, jedí olivový olej Bertolli, čerstvé tuňáky Baliccio nebo těstoviny Riscosa. Který produkt přesně jim zaručil dlouhověkost vám řeknou až za týden, až podepíšou smlouvu. Nikdo z nich se ale nechlubí, že válku prohrál. Proto jsou, jako by nebyli.

Ani po válce Šrámek nepřehodnotil svoje antimilitaristické a pacifistické názory. Pravděpodobně pracoval jako právník a psal. Během druhé světové války mu vojanští páni psaní neposlali. Na protest proti nacismu, okupaci a válce Fráňa nevycházel ven kromě cest do hospody, do obchodu, na procházky zásadně v době zákazu vycházení, do práce a jinam, když bylo potřeba. Jelikož o tomto protestu Šrámek nikomu neřekl, prošlo mu to. Po válce se s tím rád chlubil.

Po druhé světové válce se stal i komunistou. Proto byl národním umělcem. Zemřel v klidu v roce 1983 ve věku 73 let + to, co si zapomněl vrátit, když si zfalšoval doklady. Na jeho hrobě je epitaf Jiřího Weigla. Zní takto: „Vpomínáme“. Tento epitaf geniálně a stručně informuje o zesnulé osobě.

Dílo

Šrámek napsal básnickou sbírku Modrý a rudý.

František psal romány (viz níž) a dramata (viz další část souvětí), která nejsou tolik důležitá. Proto se o nich nezmíním. Dále psal básně o lásce mladých lidí, kteří kašlou na Pána Boha, doporučení rodičů a církve a řádně na to doplácí, i když tuto nejdůležitější část jim Šrámek zatajuje. Taky psal básnické sbírky o přírodě a antimilitaristické a pacifistické básně.

Šrámek vyryl hodně linorytů s vojenskou tématikou. Tenhle nejspíš poslal jako dárek tatíčkovi Stalinovi, teď ho Rusové prodávají.

Romány

• Stříbrný vítr je román o dospívání Jeníka Ratkina od první třídy, kdy se poprvé vzepřel otci, do věku 18 let, kdy přijíždí vlakem domů. Šrámek Jendu popsal, jako by byl on sám. Jsou tam motivy z doby po prusko-rakouské válce (babiččina německá kniha s dvěma slepenými stránkami Prušákovou krví). V knize je použita spousta divných archaismů a neznámých spojek, třeba „Napli, do tváře napli!“ (křiče radí asi osmiletý Jeník spolužákovi, pro kterého si do školy přišla matka, aby mu dala výprask). Jeníkův otec se na Jendu naštval, když se mu poprvé vzepřel a nechal ho vychovávat matkou. Ta z něj nechala vychovat anarchistu. Na gymnáziu v cizím městě získává nové zkušenosti, zkouší, co se stane, když při zpovědi vyzná, že trápil zvířátka. Samozřejmě se nestane nic, kněze hříchy nezajímají, hlavně když jich litujete. I kdybyste řekli, že jste vyhladili půlku lidstva, zeptá se akorát, jestli toho litujete, když jo, ujistí se, že to už nikdy neuděláte a to stačí. U závaznějších hříchů / zločinů vás akorát pošle za policií. Když zjistil, že se úspěšně vyhnul o Velikocích povinnému svatému přijímání, dostane se do společnosti anarchistů a vyvrhelů, kteří si toho všimli a chválí to (nemají co). Zásobují ho nevhodnou kacířskou zakázanou literaturou, otec ji u něho objeví, když ji, blbec, nechá doma. Má opletačky s tátou, ředitelem a po celou dobu studia samozřejmě i s káťou neboli katechetem (ukázka divného směšného archaismu, hehe, káťa). Další část knihy, kdy zkouší cosi dalšího, je popsaná tak nejasně, že kdo chce pochopit, pochopí, kdo nezná poměry a možnosti trávení volného času sextánů až septimánů v okresním maloměstě 19. století, nepochopí. Kamarád Jeníkův, který zašel kousek dál než on, chytil syfilis. Jeník po dohodě s pokrokovým mladým novým profesorem zatlouká, že se neznali. Profesor mu vymluví vytlučení oken ředitelny. Román končí, když student jede vlakem domů. Ňáká blbá holka mu ve vlaku dupe po noze. Náhodou je ze stejného města.

• Ostatní nejsou důležité. Stříbrný vítr byl zfilmovaný. Je známější.

Básně

Šrámkovy básně (viz výš) měla nenapodobováníhodná témata. Jeho poesie je ze směru individualistických anarchistických buřičů. Třeba taková báseň V garnisonním vězení, to je o tom, jak jich tam bylo třicet šest. Kdo by chtěl být v garnisonním vězení? Takových je celá čtyřsetstránková kniha z roku 1954. Letopočet svědčí o jeho oblíbenosti komančským režimem. Byl totiž taky komunista.

        

        

        

Doucha

        

---