Vysokorychlostní železnice v Rakousko-Uhersku
Rakousko-Uhersko disponuje v současnosti nejrozsáhlejší sítí vysokorychlostních tratí v Evropě, s mnohými dalšími ve stavbě nebo projektovanými. Nyní jsou jimi pokryty prakticky všechny vnitrospolkové dopravní vztahy a další rozšiřování je projektováno s ohledem na vztahy mezinárodní.
Historie[editovat | editovat zdroj]
V šedesátých letech dvacátého století začalo být jasné, že stávající síť železnic nemůže v budoucnu postačovat stoupajícím přepravním potřebám. Proto požádalo představenstvo Rakousko-Uherské spolkové dráhy (Österreische-Ungarnische Bundesbahn (ÖUBB)) vládu o přidělení finančních prostředků na vyprojektování nové železniční sítě, počítající s rychlostmi nad 250 km/h. Asi nepřekvapí, že jako první byl postaven úsek Vídeň - Budapešť.
Stavba prvního úseku[editovat | editovat zdroj]
Trať byla navržená s dvěma mezilehlými stanicemi v Prešburku a Győru. Práce byly slavnostně zahájeny 1. května 1975 samotným císařem Františkem Josefem II. na nádraží Wien-Franz-Josefs-Bahnhof. Současně s tím začaly práce i v Budapešti, aby se dělníci setkali přibližně uprostřed. Výstavba probíhala slušným tempem, takže již v roce 1980 mohly být zahájeny zkušební jízdy, aby se v roce 1981 mohla trať otevřít pro veřejnost. Mezitím inženýři z průmyslových závodů celého mocnářství spolupracovali na vývoji vlaku, schopného jezdit takovými rychlostmi. Škodovy závody v Plzni vyvíjely elektrické vybavení a motory, zatímco v Magyar Királyi Államvasutak Gépgyára vyvíjeli vozovou skříň pro hnací vozidla ve spolupráci s rakouskými vagonkami ve Wiener Neustadt a Florisdorfu, které vyvíjely osobní vagony.
ÖUBB si byly vědomy nutnosti dát těmto vlakům zvláštní jméno, pod kterým by byly známy cestující veřejnosti. Většina návrhů byla odmítnuta z důvodu nesrozumitelnosti některým z národů, a tak bylo nakonec rozhodnuto, že vlaky ponesou název ZHG - VVR - VMS (Zug der höhen Geschwingikeit - Vlak vysoké rychlosti - Vonat magas sebessége).
První jízda[editovat | editovat zdroj]
První vlak s cestujícími vyjel z Wien Franz-Josefs-Bahnhof směrem na Budapest keleti pu. 8. 7. 1981 za účasti samotného císaře Františka Josefa II. a jeho doprovodu, dále zemských i spolkových ministrů dopravy a průmyslu, zainteresovaných poslanců, představitelů významných rodin, primátorů měst Vídně a Budapešti a ředitele spolkové dráhy stejně jako novinářů ze všech celostátních listů a jednoho šotouše, který se do vlaku vetřel jako reportér z neexistujícího listu A légpárnás hajóm tele van angolnákkal.
Jízda proběhla bez nejmenších problémů, císař byl velmi mile překvapen skutečnou rychlostí vlaku, takže přišel osobně poděkovat strojvedoucímu. Na místě sdělil řediteli drah své rozhodnutí nadále používat na cesty do Budapešti pouze tento vlak. Sice litoval nepřítomnosti komfortu obvyklého v císařských vozech, ale řekl, že je pro něj osobně mnohem důležitější ušetřený čas, který může věnovat důležitějším věcem. Ředitel Franz Jelinek-Szilágyi přesto slíbil, že bude považovat za prvořadý úkol vyvinout vůz, který bude moci být během okamžiku přestavěn do podoby císařského salonního vozu.
Další vývoj[editovat | editovat zdroj]
Již v průběhu výstavby byla zahájena stavba odbočky Vídeň-Praha. Původně měla být bez zastávek, ale obyvatelé jisté moravstánské vísky požadovali vlastní zastávku. Nebylo však již možno změnit směr trati, a tak bylo rozhodnuto o výstavbě stanice na nové trati na místě nejblíže k osadě. Místní nádraží bylo odpojeno od kolejové sítě a předáno vesmírnému programu, aby zde vybudoval startovací rampu pro raketoplány. Původní trať byla také prodloužena oběma směry podél toku Dunaje: z Vídně na Linec a do Pasova a z Budapešti na Segedín s možností prodloužení dále do Srbska. Poté byli všichni dělníci zaměstnáni na náročném úseku z Lince do Innsbrucku, který byl zdárně otevřen v roce 1991 a tím umožnil rychlé přesalpské spojení. Náročnost tohoto spojení, kromě alpského terénu, spočívala také v nutnosti vést trať přes německé území, ale nakonec bylo toto vyřešeno ke všeobecné spokojenosti.
Dnešní stav[editovat | editovat zdroj]
Vysokorychlostní vlaky, nabízející rychlé a spolehlivé spojení center monarchie, dnes jezdí v častých intervalech. Každá linka má své jméno, přičemž z důvodu neutrality mají vnitrostátní linky jména zásadně latinská a mezinárodní vždy v jazyce cílové země. Síť vlaků je dnes takováto:
- ZHG 1 Panonia Vídeň - Budapešť
- ZHG 2 Bohemicus Praha - Prešburg
- ZHG 3 Norricum Vídeň - Salzburg
- ZHG 4 Leontopodium Salzburg - Innsbruck
- ZHG 5 Transimperium Innsbruck - Szeged
- ZHG 6 Carolus Praha - Vídeň
- ZHG 10 Berliner Vídeň - Praha - Berlín
- ZHG 11 Bayern Vídeň - Pasov - Mnichov
- ZHG 12 Parisienne Vídeň - Paříž
_cropped.png)
