Argon
Argon, latinsky a ve všech myslitelných jazycích "argon", je vzácný plyn. Dřív patřil mezi vznešené plyny, ale po objevení jeho stinných stránek byl degradován. Najdeme jej s podobnými výtečníky ve slavné barevné Meresjevově tabulce prvků, kterou pomáhá ohraničovat zprava, aby nepřetekla a dala se vystřihnout pěkně rovně a následně vlepit do školních taháků.
Charakteristika a vlastnosti[editovat | editovat zdroj]
Argon je tak vzácný plyn, že tvoří celé 1 % atmosféry Plochozemě, což je bajvoko celá jedna setina. Toto číslo se může zdát vysoké, ale zhruba odpovídá počtu zubů na shromáždění příznivců Tomia Okamury a proto je hledání argonu v atmosféře podobně náročný úkol stejně tak, jako hledání Patrika Nachera mezi sádrovými trpaslíky nebo někoho s IQ nad šedesát mezi voliči Stačilo!. Je zcela na bíledni, že je to práce náročná až sisyfovská a proto není horníků argonu nazbyt. Naštěstí se argon ze vzduchu dnes získává destilací, což je oblíbený chemický proces s velmi zajímavými výsledky a proto v dnešní mechanizované době horníci převážně jen mávají vějíři a roztáčejí kola větráků, aby bylo surového argonu v kolonách dostatek.
Mezi zásadní vlastnosti argonu patří jeho dobrá rozpustnost. Nasypeme-li argon do butylky s dihydrogenmonoxidem, získáme zcela okamžitě argonovou vodu s bublinkama, co bude chutnat podobně jako sifón nebo sodovka (to podle toho, jestli jste z Brna nebo z civilizovaných oblastí). Při požití argonové vody se bude zdát, že mluvíte pomalu, protože rychlost zvuku v argonu je jen 323 m/s. Protože je ale vědecky dokázáno, že chytří lidé mluví pomaleji, můžete být omylem zařazeni mezi intelektuály. A to pro vás může znamenat i doživotní ban na návštěvy obecního kulturního svatostánku. Konzumace tedy není doporučována.
Využití[editovat | editovat zdroj]
Podobně jako jiné těkavé látky, např. toulen a čikuli, se argon využívá k rekreační meditaci. Narozdíl od kokainu, pervitinu a ostatních radostí patří argon nikoli mezi urychlovače, ale mezi brzdy (podobně jako marihuana). Při inhalaci dochází k zostřenému vnímání, splynutí s Všehomírem, levitaci a vesmírnému cestování, což se v dnešní hektické době šikne. Tak, jak si toulen našel své uživatele v Ústeckém kraji a čikuli v hornouherské osadě Luník IX, největší spotřebu argonu měli v Řecku. Vášnivým inhalátorům argonu Staří Řekové říkali Argonauti. Zevrubně o tom pojednává Homérová báseň Argonautae, kterou o detaily obohatil známý pindal Pindaros a blíže současnému čtenáři přebásnil Apollonius ze Rhodu ve 3. století před Kristem.
V průmyslu se argon používá při sváření. Kromě sváření vína se v jeho atmosféře sváři i všelijaké kovy. Argonem obklopený svařovaný kov zpomalí, vyklidní se[1], nikam neodtéká, ba se ani neráčí oxidovat. Na svařování s argonem musíte mít specielní školení a certifikát, aby policie věděla, že jste svářeč a ne smažka z Mostecka. Certifikát o odborném zacházení s tímto toxickým plynem vás zachrání před soudem a vězením a možná přinese do rodinného rozpočtu nějaký ten morgoš navíc.
Stejně jako ostatní kumpáni ze skupiny nafoukaných plynu i argon umí svítít, když se do něj pustí mluno. Svítí hezky fialově, modře, červeně a bíle a proto se hodí zejména na vývěsní štíty kasin a bordelů v pohraničí či jako pohlcovač tmy luxusních automobilů. A jako výplň pytlíků s brambůrkama, aby jich tam výrobci nemuseli dávat tolik a vypadalo to, že je plný. Argon má výrazný push-up efekt stejně tak, jako podprsenka, kdy se po rozbalení zjistí, že obsahu je tam méně než polovina a to ještě zdaleka ne tak pěkného, jak se původně zdálo. Sekundárním projevem push-up efektu je potom prvek překvapení a terciálním prvek zklamání.
Své uplatnění nachází argon v psychoterapii a to zejména v oblasti sexuálních problémů bigotních katolíků. Šprcka naplněná argonem v přítomnosti napětí září a umožní tak snazší nalezení famfulína a jeho následné zavedení i v naprosté temnotě ložnice se zataženými sametovými závěsy, zplodit tak potomky a naplnit tak posvátný svazek manželství. Haleluja!
|
|