Český jazyk

„Mám nad českým jazykem takovou moc, že když to nařídím, tak se od zítřka bude psát piča s tvrdým y“

- akademik František Trávníček, ÚJČ ČSAV

„Mé vznášedlo je plné úhořů!“

- Jarda Lakatoš

Mistr psaného slova, Václav Havel, ve svém monumentálním díle nepoužil ani jedinkrát písmeno ř, které považuje za jeden z nejhorších zločinů proti lidskosti.

Mistr Jan Hus byl 6. července 1415 upálen účastníky lingvistického semináře v Kostnici za to, že naučil Čechy, jak zapisovat ř.

Český jazyk není v podstatě jazyk v tradičním lingvistickém smyslu a je proto vhodnější označovat jej slovem čeština, což původně v praslovanštině znamenalo asi to, čemu dnes říkáme zpotvořenina. Čeština je extrémně složitý pseudojazyk, který byl uměle vytvořen v osmém století našeho letopočtu jako tajná kódová šifra pro zmatení zemí táhnoucích cizích žoldáků a kolonistů, kteří do českých zemí přinášeli kulturu, vzdělanost a s nimi spojené sociální jistoty a prosperitu.

Vznik češtiny

O češtině jako o jazyku se prvně začalo hovořit v době takzvaného národního obrození, kdy obrozenci účelově šířili lživé a nepodložené mýty o Češích, Moravanech a Slezanech. Nejznámější z těchto nesčetných lží jsou báchorky o české holubičí povaze, české řemeslné zručnosti a úctě Čechů ke vzdělání a mateřskému jazyku.

Původním jazykem kmenů, jejichž potomci si dnes říkají Čechové, byl gramaticky krystalicky čistý, nesmírně bohatý a zvukomalebný jazyk hantec. Tento jazyk se ve své původní lahodné čistotě uchoval již jen na relativně malém území zemského města Brna. O nadřazenosti hantecu nad dnešní češtinou jednoznačně vypovídá skutečnost, že hantec bez sebemenší újmy přežil staletí násilné českofikace, podporované dnes navíc i kárnými institucemi zřizovanými pražským ministerstvem školství, mládeže a tělesné výchovy, veřejnoprávní televizí a rozhlasem (financovanými z výpalného, kterému pražští páni eufemisticky říkají koncesionářské poplatky).

Cizinci a čeština

Nikdo nedokáže česky mluvit správně, a každý cizinec, který se pokusí tento jazyk naučit, utrpí těžkou duševní újmu. Základem výuky češtiny je týraní cizinců výslovností písmene "ř"; každý kdo je dokáže vyslovit je považován za Čecha; je to vlastně jediný bod, který musí splnit žadatel o české občanství. Je mu předložena stránka popsaná slovy, kde každé obsahuje alespoň jedno "ř" a hovoří se o temných úkonech jako "řezník řeže řízky" či "třistatřiatřicettři stříbrných stříkaček stříkalo přes třistatřiatřicettři stříbrných střech" a podobně. Mnohem snazší je pro cizince výslovnost českého "r", velmi populární u studentů češtiny je věta "strč prst skrz krk", která neobsahuje jedinou samohlásku.

Pokud se přesto některý cizinec naučí česky, zjistí, že je sice schopen číst noviny, a - na rozdíl od většiny Čechů - i poslouchat zprávy ve státní televizi, ale jazyku, kterým se baví obyčejní lidé, vůbec nerozumí. Spisovná čeština je totiž virtuální jazyk, který vznikl jako důsledek boje mezi pražskými a brněnskými lingvisty. I sám ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva tvrdí, že spisovná čeština je prvním cizím jazykem, se kterým se děti po nástupu do školy setkávají. Za zmínku stojí pokus začlenit do tohoto virtuálního jazyka i slovenštinu, který však po rozdělení Československa zmizel v propadlišti dějin i se svými nejzanícenějšími protagonisty (Gustáv Husák, Vasil Biľak aj.).

Kapitola sama pro sebe jsou cizí příjmení. Zatímco slušné indoevropské řeči (hantec, lotyšština a od čtyřicátých let čestně japonština) poctivě a nekompromisně přechylují po zvukové, obrazové i gramatické stránce všechna divná cizácká příjmení a dávají tak příslušníkům méně šťastných etnik příležitost cítit se v novém jazykovém prostředí jako doma, ale i méně ušlechtilé příslušnice jazykových rodin sino-vietnamských, jmenovitě nejrozšířenější z nich angličtina, mají ustálenou praxi obdobnou, kde ovšem motivace nečistá leží především v duchovní omezenosti rodilých mluvčích; náš lid dosud sklízí plody nešťastného rozhodnutí doby bronzové množiti se před zformováním europejských skupin národových v naděje prosté roztříštěnosti názorův.

Učená společnost lesbicko-feministické lingvistiky počestných pannen pražských tak v zásadě trvá na přechylování toliko mužských příjmení příponou -ový, zatímco lingvistický kroužek Zemského musea trvá na přechýlení pouze v případech, kde k přechýlení dochází již v originále (známá to causa operetní pěvkyně Ní Bhraonáinové, která hýbe naším kvasem společenským od té doby, co jí dal profesor Masaryk přednost před obhajobou rituálního vražedníka Hilsnera). Neustálený zvyk lidový svádě každýho psáť si jmén i titulóv podla libovůli a snád nenáhlé nálady sic vzbohacuje jazyk ze straně jedné (slabika cm v slově Švarcmberk budiž popříkladě) a zhacuje geho ráz přirozenej v straně druhé. Tato skutečnost nemohla uniknout ani hradním kancléřům: Žitovi, Palečkovi, Hájkovi, Jáklovi a Šloufovi. Okamžitě nechali Císařpánu, který je mimochodem rozený Václav a své druhé jméno přijal až později, podepsati výnos psaný hlaholicí, že jazyk je dán od Pánaboha zrovna jako církevní majetky a že se nevyvíjí.

Čeština je jako čínština

Čeština je tak podobně jako čínština vlastně skupinou jazyků, které spojuje společné písmo s množstvím háčků a čárek a především kroužkované ů. Písemný systém vynalezený Janem Husem a proklínaný všemi programátory dovedli k dokonalosti vietnamští trhovci, kteří zásobují Česko levnou elektronikou a čínskými teniskami, a zpět si odvážejí písmenka potřebná pro tisk vietnamských [1] novin.

O vzdálenosti mezi jazyky, které se eufemisticky nazývají spisovná čeština, svědčí více než 500 let stará hlásková změna ý -> ej, dobře známá ze slov jako bejt, zelenej, blbej, vejrat nebo lejzr. Tento výtrysk podkrkonošské invence sice pronikl do většiny evropských jazyků (v němčině s další hláskovou změnou ej -> aj, nicméně psáno stále ei, nizozemština dokonce jeden ze tří způsobů psaní [ei] - ei, ij a ee povýšila ij po vzoru českého ch na samostatné písmeno), ale nepronikl za Českomoravskou vysočinu, případně se sem dostal přes maďarštinu (velkő chlap).

Čeština není slovanský jazyk

Občas se čeština nazývá jazykem slovanským, což je ovšem hrubý lingvistický omyl. České obyvatelstvo má sice i slovanské geny, ale jazyk je dnes již odlišného charakteru. Spíše jsou patrné prvky německé sasštiny, bavorštiny a inuitštiny. Češi byli odděleni od ostatních Slovanů a obklopeni ze všech stran Němci - Bavoráky, Sasíky, Pruskými Slezany, Rakušany, Sudeťáky a Iglauery (Němci z Jihlavy), pričemž zlomky inuitštiny do českého jazyka přináší eskymácká menšina objevivší se v posledním desetiletí. Rozchod se slovanštinou nabyl takových rozměrů, že již neni možno o slovanském charakteru jazyka hovořit.

Ilustračních příkladů je mnoho, pokud bychom konkrétně porovnávali s udajně nejbližší slovenštinou, našli bychom zásadní rozdíly v slovech jako 'borůvka', 'velbloud', 'rampouch', 'pampeliška', 'bota', 'kotník', 'žíznivý', 'krůta', 'ručník', 'kartáček', 'nádobí', 'svačina', 'bedna', 'okno', 'barva', 'hřebíček', 'svatba', 'zelí', 'hřbitov', 'snídaně', 'tříska', 'okraj', 'kedluben' (a mnoha a mnoha jiných), které mají jako slovenské ekvivalenty slova 'čučoriedka', 'ťava', 'cencúľ', 'púpava', 'topánka', 'členok', 'smädný', 'moriak', 'uterák', 'kefka', 'riad', 'olovrant', 'debna', 'oblok', 'farba', 'klinček', 'sobáš', 'kel', 'cintorín', 'raňajky', 'iver', 'margo', 'kaleráb'.

Někteří jazykově zdatní chovanci slavných ústavů (Bohnice, Opava, Havlbrod...) poukazují v posledních desetiletích stále hlasitěji na fakt, že některá slova související s vládou (wlád) a státem (stát) ukradlo očividně divoké české obyvatelstvo ze substrátu snad rašelinového neb keltického původu, a vyvozují z toho, že první slovanští vyhnanci v Čechách museli přijít do kontaktu se zazobanými Iry, velkostatkářskými to majiteli vší půdy, kteří pro vrozený odpor k písemným smlouvám o majetek záhy přišli a odstěhovali se na Moravu právě včas, aby stihli položit podezdívku do základů budoucích velkomoravských kostelů. Genetici nadále dokládají, že pouze ve Středních a Náchodních Čechách a západním Irsku se vyskytuje jistá vzácná, pouze a jenom kontaktem poplivaných dlaní přenosná pohlavní choroba. Hlavní (ne)výhodou této lingvistické slátaniny je kritický nedostatek sedativ v inkriminovaných pavilonech výše zmíněných ústavů.

Skryté krásy češtiny

Slovní zásoba

Slovní zásoba češtiny je tvořena základem, který byl převzat z hantecu, dále zkomolenou německou slovní zásobou (jde o všechny pojmy související s turistickým ruchem a nadáváním), z keltštiny pochází pojmy jako břečka, krov, kleť, gábl a saponát jejichž významy dnes neznáme; a jména veškerých českých řek, kromě Labe (z latinského Labia; přičemž VĚTŠÍ Vltava bývala Labia MINOR',' a manželky nejvyšších českých papalášů odedávna sídlily na Mělníce); z ruštiny byla převzata slova социализм a коммунизм, z finštiny hävittäjälentäjä, z hebrejštiny האוסטרים, z maďarštiny neandervölgyi, z kopřanštiny kopr a z programovacího jazyka C klíčové slovo volatile, které Češi zkrátili a používají jako oslovení vole (s prakticky původní výslovností).

Gramatika

Gramatika českého jazyka je zajímavá snad jen tím, že neobsahuje žádná pravidla, ale výhradně a pouze výjimky (též vyjímky či jímky). Dokonce výjimky z výjimek a výjimky z výjimek z výjimek... Pro češtinu je též typická sveřepá tendence nepoužívat pokud možno žádné samohlásky (snad vliv psané hebrejštiny?) a dále naprosto neúnosná koncentrace nevyslovitelných zvuků mezi nimiž vévodí nechvalně proslulé písmeno ř.

V dějinách nebyl zaznamenán případ jediného Čecha, který by systém výjimek, na kterém je čeština postavena plně ovládal, což lze ovšem pokládati za nezvratný důkaz teorie původu češtiny coby válečné šifry. Za vše hovoří kontumační výsledky bitev obránců Husovy reformy pravopisu, tah legií přes celou Sibiř bez toho, že by jim někdo rozuměl, i hněv soudobých hokejistů pramenící z neustálého komolení jejich jmen. V poslední době je díky působení Univerzity 17. listopadu čeština coby tajný jazyk populární zejména v Africe, například sloužila při tajném dorozumívání aktérů jednoho z mnoha vojenských převratů v Guinei-Bissau.

Veliký Ross Hedvíček o české gramatice nikdy nenapsal: "Zatím poslední reformou byla ta z roku 1954, kdy skupina femino-bolševiček obrátila logiku jazyka zavedením měkkého i pro mužský životný rod. Jaká to kastrace těch českých kokotů, patří jim to..." neboť nepoužívá háčky a čárky; ty byly dodány až během redakční úpravy.

Podívejte se také na

• Reforma pravidel českého pravopisu
• Zápor v české větě
• Pravopizmuz
• Latinské výroky a spojení
• Českopedie
• Israel
• Nejtragičtější události českých dějin
• Tangajnángá děngetskángá řengeč
• České pády
• Česká přísloví
• Hymna České republiky
• Ř
• @
• Genitivní vazby (čili: gramatika StB a ÚV KSČ), a funkce odstavců

Externí odkazy

• Vyjmenovaná slova po P
• Oustav pro jazyk českej Akademie věd ČR, v. v. i.
• O. s. pro obranu jazyka proti plíživé normalizaci
• Sudetsko-český slovník