T. G. Masaryk

	Tento článek obsahuje příliš mnoho informací.
	Pokud se je budete snažit všechny vstřebat, může se stát, že vám exploduje hlava.

Tomáš Garrigue Masaryk
Rodné jméno	Thomas Masarzik
Datum narození	7. 3. 1850
Datum úmrtí	?
Místo úmrtí	?
Příčina úmrtí	?
Místo odpočinku	?
Národnost	moravská, hornouherská česká (ano, nebyl Čechem)
Jiná jména	Pastýř, Hradecký
Znám jako	TGM
Vzdělání	vysokoškolské
Povolání	prezident, dříve advokát
Titul	1× (se Slavií)
Majetek	min. 10 mil. amer. dolarů
Období	humanismus
Předchůdce	Franta Pepa Jednička
Následovník	Edvard Beneš
Politická strana	Realistická strana
Nábož. vyznání	demokrat
Děti	Jan Masaryk, syn
Rodiče	Terezie Kropatschek, matka Józef Maszárik, otec Nathan Redlich, otec
Příbuzní	V.I. Lenin, otec (není přesně doloženo)
Website	www.tgm.ru

T. G. Masaryk byl podle oficiálních údajů synem moravistánské Němky panské šéfkuchařky Terezie Kropatschek z Auspitz (nesprávně Hustopečí) a slovenského (přesněji hornouherského) kočího Józefa Maszárika z Kopcsán (nesprávně Kopčan). Ve skutečnosti byl jeho otcem Nathan Redlich, adoptivní (nemanželský) syn hodonínského velkoobchodníka s kůžemi, což se muselo za první republiky tajit, ač jeho příbuzný byl ministrem.

Thomas Masarzik se nějakou dobu učil uměleckým kovářem, po té studoval ve Vídni filosofii. Mezi jeho učitele patřil třeba Sigmund Freud a jedním z jeho spolužáků byl Kurt Gödel. Také studoval v Lipsku, kde se seznámil se s Američankou Charlottou Garrigue, za kterou se později provdal a přijal její příjmení. Tam se také rozhodl stát se protestantem, což později přineslo českým protestantům nejedno těžké dilema, jak se distancovat od jeho nepravověrných názorů a přitom nadále těžit z jeho popularity. Tématem jeho habilitační práce byla sebevražda, docenturu obdržel, přestože, jak ukázal další průběh jeho života, sebevraždu nevykonal úspěšně. Přezdívka Tomáš Gagarin Masakr není historicky doložená. Doložená je však "Maffiánská" přezdívka "Pastýř" a odbojářská "Hradecký", kterou se i podepisoval.

V dětství ministrantoval (ministroval) v katolickém dvoulodním gotickém děkanském chrámu svatého Václava v Hustopečích s krásnou 80 m vysokou věží, kterou komunisti v roce 1964 nechali spadnout a historické gotické dvoulodí s chutí jim vlastní ještě týž rok zbořili (dnešní doba tam naštěstí postavila nový moderní kostel sv. Václava a sv. Anežky České) . Masarykovi se ministrování hodilo za první velké války, kdy byl nejen ministerským předsedou, ale i ministrem financí prozatímní československé vlády.

Původ příjmení

T. G. Masaryk založil vlastní síť rychlého občerstvení.

Jeho příjmení Masaryk je pravděpodobně složenina slov masa a ryk, tedy křik. Pochází to pravděpodobně z jeho záliby v chytání psů a potkanů pálkou na polo při jízdě na koni. Chytaní tvorové vydávali při pronásledování Masarykem ryk a po usmrcení z jejich masa dělala Masarykova žena Charlotta výborný domácí masový puding, masové nugetky (tzv. nové netradiční Masarykovo cukroví) a játrové knedlíčky které se prodávaly v síti rychlého občerstvení TGM (Tennessee Grilled Mastiff). Konzumace psího masa je Masarykův zvyk zděděný pravděpodobně po předcích, kteří pocházeli z Koreje, ovšem komunismus tvrdě odmítal v jakékoli podobě, tedy i korejské. Také lovil medvědy na Podkarpatské Rusi (podle Hovorů Karla Čapka celkem zastřelil čtyři).

Jiná etymologie: Má šarík (přací jméno = ten který vládne zeměkoulí).

Garrigue je vegetační typ tvořený především nízkými keři a polokeři rozšířený ve Středomoří. Vzniká degradací makchie.[1]

Intelektuální život

Chtěl přednášet filosofii a sociologii na univerzitě, nebylo však jiné volné místo, než na české větvi pražské univerzity, takže se, chudák, musel naučit česky. Stal se profesorem a zapojil se do pražského intelektuálního života, do sporů, které tehdy nejvíce hýbaly společností. Ve sporu o rukopisy přesvědčivě dokázal, že takzvané Rukopisy královédvorský a zelenohorský ve skutečnosti nejsou rukopisy, protože nade vší pochybnost nebyly napsány rukou, nýbrž nohou, přičemž byl zničen nějaký žaltář z 13. století. Tím také TGM doložil, že Češi nejsou Slované (protože Slované psát nohou neumějí, kromě Sovětů, ale ti už vymřeli), ale to mu tehdy vůbec nikdo nevěřil.

Zapojil se také do diskusí o smysl českých dějin. To mělo podle něj být vytváření humanistických hodnot prospěšných celému lidstvu, a tudíž je škoda, že český národ v 19. století vyplýtval tolik energie na záchranu jazyka směřujícího k vymření, když v němčině by čeští intelektuálové mohli oslovit širší čtenářskou obec. Přesto sám raději publikoval česky, ač jeho mateřským jazykem byla němčina, a to proto, aby se právě Češi dozvěděli, co si o nich myslí.

Byl jen sedmnáctkrát navržen na Nobelovu cenu míru a jednou za fyziku, ale tu mu vyfouk nějaký Einstein. Shodli se pak s profesorem Hlavatým, že se Masaryk vzdá dalších kandidatur na Nobelovy ceny, zvláště ve prospěch fyziků jaderných, a tak spálil všechny své náčrty atomových a vodíkových bomb z roku 1878, které naskicoval na univerzitě v Lipsku s Edmundem Husserlem.

Vstup do politiky

Usoudil, že své schopnosti musí využít i v politice. Založil tzv. realistickou stranu, a stal se jejím jediným poslancem ve Vídni. Angažoval se také v několika soudních procesech jako samozvaný advokát. V tzv. polenském procesu rozvířil otázky rituální vraždy. Byl odsouzen za nedovolené působení na výrok soudu. O několik let později v tzv. záhřebském procesu obhajoval několik Srbů obviněných, že chystají vraždu nějakého člena panovnického rodu, přičemž následující vývoj doložil, že to vůbec nebyla pravda.

Když vypukla první světová válka, rozšířil pověst, že byl popraven (údajně upálením v Kostnici 6. července 1915), a potají odcestoval do Švýcarska a později do Paříže. Stal se profesorem slovenských a maďarských studií na univerzitě v Londýně. Tam všemožnými intrikami bránil předčasnému uzavření míru a vymohl si, aby mu byla podřízena československá vojska bojující na straně Dohody. Odplul za nimi z Anglie kolem švédských břehů přes Haparandu do Ruska, kde pobyl celý rok. Dobudoval legie, zajistil jim ubytování i vlaky a sám v den svých narozenin 7. března 1918 odjel lazaretním vlakem z Moskvy přes celou Sibiř do Vladivostoku, otamtud přes korejský Fusan a Tokio do Ameriky.

Teď už zbývalo jenom založit někde vlastní stát, což znamená ovládnout nějaké to území. Z neznámých důvodů pohrdl možností založit Československo na Sibiři, kterou tehdy ovládaly čs. legie, a místo toho si nechal od vítězných mocností přidělit nepatrné území kdesi ve střední Evropě, jehož obyvatelstvo nebylo vzniku státu příliš nakloněno a vojenské obsazení území vyžadovalo další dva roky, během nichž proběhly dvě války proti Maďarsku, jedna proti Polsku a v Kraslicích bylo postříleno přes padesát nevinných sudetských civilistů.

Přitom se také musel vyřešit problém, jak dopravit československé legie ze Sibiře, zvláště když měly rozkaz neintervenovat do tamního dění. Nakonec se našlo několik důvěřivých amerických námořních dopravců, kteří legionáře dopravili do Evropy. Československo za jejich dopravu nikdy nezaplatilo, nejspíš z toho důvodu, že ani cestu tam neplatilo. Naopak, když o to Masaryk požádal, půjčil Wilson na tuto problematiku Masarykovi (resp. Československé národní radě) deset milionů dolarů.

Vítězství

V opojení z radosti nad vítězstvím a nově dobytou samostatností se i jinak rozumný Masaryk dal po první světové válce strhnout k nepředloženým projevům, dva dny po svém triumfálním příjezdu do Prahy však navštívil německé divadlo, kde shlédl operu Fidelio a ujistil pražské Němce o dobré spolupráci. V roce 1919 prohlásil při oficiální návštěvě Tábora, který byl ve středověku centrem radikálního husitství „Tábor je náš program“ (Proměnění Páně označuje v křesťanství jednu epizodu života Ježíše Krista, kterou podávají synoptická evangelia, kdy Ježíš vyvedl tři apoštoly (Petra, Jakuba a Jana) na horu, kterou tradice ztotožňuje s horou Tábor, kde byl proměněn, jeho obličej oslnivě zbělel a Ježíš rozmlouval s Elijášem a Mojžíšem. Hlas z oblaku přitom označuje Ježíše za milovaného Syna.). Právě on však znal české dějiny až příliš dobře na to, aby nevěděl, jak zničující a devastující politika táboritů ve skutečnosti byla. Přihlásit se k ní nemohlo být úmyslem humanisty jeho formátu, možná, že to myslil jinak, neb byl demokrat.

Ukvapeně a pohrdlivě se krátce po válce vyjadřoval i na adresu českých Němců, které označil za kolonisty a přistěhovalce. Zapomněl, že z nich jako syn německé matky pochází i on, neuvědomoval si, že přistěhovalci byli v USA i příslušníci rodiny jeho milované ženy (pocházející ze starého francouzského královského rodu). Později prý svých slov litoval a zlobil se na své legionáře, kteří vypudili Němce ze Stavovského divadla.

Prezidentem

Tomáš Garrigue Masaryk se stal téměř doživotním prezidentem nově vzniklé republiky. Byl téměř tak starý jako císař František Josef I. (narodil se 7. 3. 1850, zatímco Franta Procházka o dvacet let dřív a tak ho někteří historikové ještě dnes spíš než Redlicha považují za otce T.G.M., prý si napsal do svého deníčku k roku 1849 "Kropáčková - vyřízeno, k dennímu pořádku"), takže přechod od monarchie k republice nebyl pro lidi zas takový šok. TGM také stejně jako císař, jezdil na koni a připravoval založení prezidentské dynastie. Jenže do toho se vecpal Edvard Beneš a tak syn Jan Masaryk dosáhl pouze postu ministra zahraničí.

TGM také po sobě nechal pojmenovat Masarykovo nádraží v Praze (do té doby se jmenovalo Státní nádraží), univerzitu v Brně a úplně nový kubistický most přes Vltavu v Praze (tady se název Masarykův neudržel, stejně jako Masarykovy domovy a Masarykovy sady tamtéž, kde ho trumfnul Thomayer). Také krajskou nemocnici v Ústí nad Labem, ač kvůli Němcům oficiálně na sever Čech jezdíval jen nerad (výjimku tvořil Jáchymov, kde byl vynikající český hotelier a Karlovy Vary, kde měl mezi Němci známé podnikatele).

Jako sportovec si přisvojil velký stadion na Strahově, turistické chaty na Šerlichu a na Bumbálce, kolej v Dejvicích, Masarykův okruh v Brně, prezidentskou cenu ve Velké Chuchli, stříbrný pohár pro vítěze hokejové extraligy (osobně jej koncem dubna 2014 zapůjčil do Zlína, 2016 do Liberce za pár Bílých tygrů a konečně 2018 do milovaného Brna; přitom jako "Pastýř"poslal pár slušných lidí do Divadla Husa na Provázku, aby trochu herce vyučili jak milovat Krista, jak říkal Ježíše-svého Přítele), kolóniu bankových úradníkov v Košiciach a Masarykové kasárne v Nových Zámkoch. A také Žižkovské divadlo T. G. Masaryka v Praze, odkud ho vytlačili komunisti a pak nedávno největší Čech, Jára da Cimrman. Též jedno vitrážové okno ve Sboru církve Československé z roku 1925 v Praze - Nuslích. Přisvojil si také několik koní v Praze i Lánech a dvě nádraží Buštěhradské dráhy v Lánech a Dejvicích, kde tyto koně při cestách uvazoval. Dále propagoval tzv. Masarykův uzel jakožto jediný způsob zavázání tkaniček u bot, který se zaručeně nikdy nerozváže.

Podle očitých svědků Masaryk v Duchcově u viaduktu osobně střílel do dělníků (spolu s ministry Černým a Slávikem, tam byly poprvé použity tajně samopaly Kalašnikov, dodané přímo z Kremlu), zejména německého původu. Šéf jeho politického odboru Dr. Josef Schieszl (někdejší ministr zdravotnictví v úřednické vládě Dr. Jana Černého, za to mu pak komunisti po druhé světové chtěli sebrat rodinnou vilku na Hřebenkách v Tiché ulici č.6, nasadili mu tam nájemníka MUDr. Máchu-školního lékaře průmyslovky v Masné 18 dnes Na Třebešíně, který byl k nevypuzení a před barák postavili panelák) k němu pak přivedl učitele tělocviku Konráda Henleina (odtud Masarykův výrok "Konráde, ty můj malý neřáde"), aby T. G. Masaryk po rozhovoru mezi čtyřma očima rozhodl, zda má být zakázána "populární" Sudetoněmecká strana. Verdikt prezidenta Osvoboditele byl "tuto stranu nerušit".

Z vyprávění pamětníka:

Po několika letech jako president navštívil oficiálně Žďár nad Sázavou. Bylo to na jaře, chladno, přeprchalo. Přijel od Nového Města, obklopen suitou oficialit. Na tribuně na náměstí bylo uvítání – bylo to studené, jako to počasí. Lidé, kteří Masaryka znali, představovali si něco vřelejšího. Na tribunu přišla s kytičkou malá holčička, dcerka místního továrníka. Masaryk ji pozvedl do výše, v té chvíli to fotograf zvěčnil. Dostalo se to i do novin. Obrázek byl velmi zdařilý, dokonce sloužil jako předloha pro rytinu na velmi rozšířené poštovní známce. Tak se začalo říkat, že Masaryk je Tatíček. Otec dívenky se (později) stal fašistou a matka bědovala, proč ten dědek (Masaryk) bral to dítě do rukou, vždyť to dcerce bude škodit při vdavkách. Tak jdou časy a události.

Poznámky editora:

Odchod do ústraní

V roce 1935 abdikoval (u abdikace v Lánech 15. prosince 1935 byl kromě Dr. Milana Hodži jako premiéra, Beneše coby prvního prezidentského kandidáta a Masarykovy rodiny, také zmíněný Dr. Josef Schieszl, zeť profesora Jana Gebauera a Masarykův realista - velmi známá je jeho korespondence s Ferdinandem Peroutkou, v níž společně odsuzovali fašismus a komunizmus, v roce 1953 mu komunisti odňali důchod) , aby se prezidentem mohl konečně stát Edvard Beneš. Masaryk o titul presidenta nepřišel, ještě ten den se uzákonilo, že je president Osvoboditel. Avšak v úterý 14. září 1937 se rozšířila zpráva, že TGM zemřel, a truchlilo celé Československo, nejvíce Sudetští Němci. Ve skutečnosti pravděpodobně dál žije v lánských a křivoklátských lesích, živí se asi houbami a kořínky a straší myslivce. Za letních úplňků chodí prý i plavat do Háchova jezírka v Lánské oboře nedaleko Horníkovy vily, který ho tak dobře portrétoval na koni (barevný originál olej na plátně skončil v Americe, kopie bývala v lánské hospodě). Má tam schované canoe, na nichž se za úplňku projíždí po jezírku, jak je to zobrazeno v Nových hovorech s T. G. M. (tam však veze v kanoi i své vnuky Herberta a Leonarda a jezírko s vrbičkami je na zámku v Topolčiankách na dnešním Slovensku).

V roce 2002 budoucí Necyklopedista, který projížděl vlakem žst. Lužná u Rakovníka, spatřil T. G. Masaryka u stánku vedle nádraží, jak pil lahváče na stojáka. Připomeňme starší výrok profesora Masaryka, že loučení se má odbývat doma a nikoli na nádraží, kde by dojemné scény mohly pohoršit spolucestující a kde by loučící se lidé ještě museli zaplatit 10 haléřů za perónní lístek (ty byly zrušeny až později). Zde se T. G. Masaryk vskutku s nikým neloučil, sám si pil svého lahváče s klidem pravého filosofa.

To je zatím poslední spolehlivá zpráva o Masarykovi, Necyklopedie uvítá jakékoliv novější svědectví. Zároveň Vás prosíme, abyste to neříkali Václavu Klausovi.

Tajná mise Pecké informační služby v dubnu 2008 při rekognoskaci terénu zjistila, že dotyčný stánek s občerstvením u žst. Lužná u Rakovníka je uzavřený a nadobro opuštěný (v červnu 2005 přitom fungoval zcela bez problémů). T. G. Masaryka je tedy třeba hledat asi v okolních hospodách, občerstvovnách a podobných kulturních zařízeních, což by vyžadovalo nasazení většího množství agentů.

Údajně byl spatřen v pátek 25. května 2012 v 17:45 hod. na přestupu v metru na Václaváku (Muzeum) v bílém jezdeckém obleku s masaryčkou na hlavě a s nákupní taškou z Billy v pravé a z Alberta v levé ruce. Nic nečetl. Za těch pár let se z něho stal pravý dobrý český člověk.

U příležitosti „konce světa“ 21. 12. 2012 se pohyboval na Wilsonově nádraží (dnes Praha hlavní) v tmavě šedivém kabátě se šedivou masaryčkou na hlavě a elegantní černou "čínskou" taškou v ruce. Snad si vzpomenul na svůj triumfální příjezd právě sem před 94 lety, kdy Laurinkou 200S projel celou Prahou, tehdy to sice byla sobota, ale počasí bylo podobné jako tento pátek. Konce světa se nedočkal, tak odjel z prvního nástupiště vlevo odpoledním Pendolinem asi do Olomouce, kde byl prý viděn večer u své sochy.

V den 78. výročí narození rockového krále Elvise Preslyho, v úterý 8. ledna 2013 kolem 18. hodiny, se náhodně zúčastnil ankety k volbě prezidenta, konané na přestupu v metru z áčka na céčko. Na pětimetrové plátno, přestože neměl placku “volte Karla”, věnoval zapůjčenou černou fixou svoji čárku knížeti (který tam měl již čárek nejvíc, a jak to bylo odvážné, dověděl se pozorovatel později, když byl v Praze napaden a označen za vlastizrádce za to, že volil Schwarzenberga už v prvním kole) a k údivu pořadatelů, prý jako první pátou čárkou “statistiku” škrtl, což si zřejmě pamatoval z porcelánových pivních tácků v prvorepublikových restauracích.

Dne 10. prosince 2014 byl spatřen, jak prošel kolem své busty v šedivé Masaryčce na Masarykově nádraží v Praze a zřejmě po výplatě si koupil v místním pekařství dvacet pět rohlíků, které poté rozdal skupině bezdomovců. Byla to středa večer kolem 19. hodiny a vzhledem k dobrému počasí bylo bezdomovců jen 25. Ve středu 11. února 2015 pomohl tamtéž Vietnamce, která se nemohla dorozumět s ukrajinskou prodavačkou, s nákupem medovníku, rohlíky ani nakoupené laskonky nerozdal (bezdomovci o ně již nejevili zájem) a se slovy "peníze Vám dát nemohu" obdaroval skupinku před Masarykovým nádražím dvěma lahvemi zdravotního likéru.

V sobotu 7. března 2015 chodil ve vycházkovém bílém obleku s bílou Masaryčkou na hlavě po parku Lánského zámku a nechal se fotografovat s návštěvníky, Sokoly i Skauty, kteří sem přišli oslavit jeho 165. narozeniny ve více než jarním slunečném počasí. V okolí svého muzea v Zámecké sýpce a své bronzové jezdecké sochy rozdával zejména dětem velmi chutné Masarykovo cukroví a švestkové knedlíky s cukrem a mákem. Diabetici však nepohrdli jeho haluškami, sléškami a Krušovickým pivem.

Příbuzenský vztah s V. I. Leninem

Není tajemstvím, že podobnost s dotyčným V. I. Leninem je zřejmá. Skutečným Masarykovým otcem byl podle českého lingvisty, historika a českého vlastence Káji Heřmana Franka nějaký Ilja Nikolajevič Uljanov. Ten se spustil při svých toulkách Moravstánem , v přestrojení za Franze Josefa I.ho, s Terezií Kropatschek, matkou T. G. Masaryka zrovna ve chvíli, kdy byl Jozef Maszárik na sběru borůvek. T. G. Masaryk celý svůj život udržoval vřelé přátelství se svým, o dvacet let mladším, bratrem V. I. Leninem. Z neznámých důvodů se však nikdy osobně nesetkali, snad pro jiný názor na pravdu. Vzpomínky na rudého bratra zvěčnil po jeho smrti už jako prezident Československa ve své knize „Co to bylo Lenin“ a již brožuře "O bolševictví" v roce 1920. T. G. Masaryk financoval Leninovy aktivity za společného pobytu ve Švýcarsku. Zatímco profesor Masaryk bydlel s podporou sokolských peněz v pětihvězdičkovém hotelu Richmond v Ženevě, jeho o dvacet let mladší bratr sdílel spolu s medvědy „Medvědí jámy“ v Bernu z nichž přemlouval Švýcary, když mají doma pušky, aby udělali nějakou tu revoluci. Tam neuspěl, tak se nechal zavřít do německých dobytčích vagónů a hurá do Ruska. Odmítl pro časovou tíseň Masarykovu skvělou nabídku, aby v Ženevě konečně doštudoval.

Zato Masaryk na Univerzitě v Ženevě v den 500. výročí Husova upálení 6. července 1915 prohlásil na přednášce, že "kdyby nám chtěl někdo ubližovat, že se budeme bránit třeba i železem", což se stařičkému císařpánu už vůbec nelíbilo.

Masaryk stojí také za financováním Velké říjnové socialistické revoluce, kdy napsal: „Leninova taktika připomíná taktiku Ivana Hrozného a znamenala tisíce a tisíce lidských životů, marně utracených“. Od té doby nesponzoroval Masaryk Lenina, ale Lenin, který dostal od císaře Viléma milion Marek na odstranění cara, T.G. Masaryka. Od roku 1917 začal Masaryk žít bohémským životem celý rok v Rusku (v Petrohradu, Kyjevě i Moskvě až do 7. března 1918, kdy tam končil oslavou svých 68. narozenin), utrácel Leninovy peníze, verboval i vyzbrojoval antibolševické československé legionáře a vodil si do bytů mladé dámy. S nimi pak zabral celou Sibiř až do Vladivostoku a sám odplul do Ameriky. V roce 1918 po vzoru Lenina zorganizoval tzv. Malou říjnouvou revoluci (MŘR) a uchopil veškerou moc ve státech Čechy, Moravstán, Slovensko a kus Ukrajiny. Navíc zajistil, aby tento stát na východě nesousedil s Ruskem či Ukrajinou, ale mírumilovným Rumunskem. Ani císař Karel IV. nedisponoval s tak dlouhým Českým státem.

Po Leninově smrti se silně zasadil o to, aby se do čela Sovětského svazu dostal jeho kumpán z pražských, moskevských a Vídeňských bordelů Stalin. Ten ho pak za odměnu pár let sponzoroval. Po tom, co generalisimus Stalin pomocí svého věrného sluhy Bérii prozřel a zjistil, že Masaryk není nic jiného než „nenasytná krvelačná svině“ (nemá rád komunisty a fašisty, dokonce ani Bériovy Gorily) a začal se ho bát víc než maršálka Pilsudského, poštval proti Masarykovi vyučeného truhláře Klementa Gottwalda (otce Karla Gotta). Ten pak Masaryka vytáčel svými projevy v tehdejším parlamentu. Masaryk před Druhou světovou hádkou zinscenoval smrt, odešel do ústraní a žasnul nad Stalinovou spojeneckou dohodou Molotov-Ribentrop. Masaryk se pak divil, že Béria pořád plakal, dokonce i nad Stalinovou mrtvolou a tak ho museli taky utratit.

Po sametové revoluci se přidal k sílící společenské vrstvě tzv. bezdomovců. Dnes působí zejména na Smíchovském nádraží jako alkoholik - filosof, kde si občas kupuje ve stánku na odjezdu městských autobusů do Chuchle párek s hořčicí za 15 Kč. Poté, co tento stánek v srpnu 2012 bezestopy zmizel (zbylo po něm jen několik párů kovových základových desek), byl T.G.M. viděn při nákupu v protějších potravinách (do elegantní černé tašky zřejmě čínské výroby, dobře ladící s černými jezdeckými holínkami, ukládal několik balení tvarohu a Choceňské pomazánkové máslo s křenem). S ním přišel do kšeftu velký černý dobrman se stříbrným obojkem bez košíku, který zmizel současně s Masarykem. Stejná scéna se tam opakovala ve čtvrtek 23. května 2013, kdy byl Masaryk v šedozeleném obleku a Choceňské už bylo jen pomazánkové.

Snad kvůli Masarykovi byl roku 2014 zřízen stánek s patnáctikorunovými párky v rohlíku v podloubíčku u schodů do metra, kde byl procházející TGM několikrát spatřen v prosinci, ale párek si tam už nekoupil. Zatímco naši bezdomovci, Masaryka uctivě zdravíce, si tam v mírné zimě dávají "do nosu". Ovlivnil zejména generaci bezdomovců narozených po roce 1985. V roce 1992 vydaly jeho jméno takzvané Cibulkovy seznamy. Byl veden jako agent STB pod jménem T.G.U. (Tomáš Garrigue Uljanov). To velmi dobře vysvětluje skutečnost, proč byla Masarykova studentská kolej v Dejvicích ihned po roce 1948 odňata studentům a přidělena 2. správě státní bezpečnosti. V přilehlém chrámu svatého Vojtěcha si zřídili estébáci jídelnu, proti čemuž TGU v roce 1950 písemně protestoval.

Tento článek může obsahovat výsledky vlastního výzkumu!

To je ale moc dobře, protože vlastní výzkum zaručuje faktickou správnost, kterou často nespolehlivé nebo lživé zdroje neposkytují.

Prezidenti ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR a zemí Koruny České, Moravské a Slizka
Masaryk	Beneš	Hácha	Gottwald	Zápotocký	Novotný	Svoboda	Husák	Havel	Klaus	Zeman	Pavel