Hořčice

To žluté je hořčice. To pod tím vypadá jako prasopes.

Hořčice, anglicky mustárd, francouzsky moutarde, pšoncky musztarda, německy Senf, mexicky buenos mustardes, je nejoblíbenější žluté ochucovadlo na světě původem z Německa.

Nejsvatější trojice ochucovadel

Hořčice byla dlouhá léta neprávem opomíjena, ovšem v poslední době, tedy od konce 19. století, zažívá renesanci a patří mezi tři nejdůležitější dochucovadla vůbec. Hořčice, kečup a párátka jsou dlouho hledaným zlatým grálem gastronomie, protože při dostatku těchto pochutin se dá sníst ledasco. Což je ostatně důvod, proč tyto věci jsou dost často v tom stojánku na stole v restauraci, lidé je kradou a nosí si je domů jako suvenýry z cest, ukazují je dětem a babičkám a prázdné pytlíčky lepí do rodinných alb.

Využití

Hořčičný plyn v přirozeném prostředí. Plnotučný.

Procesem zvaným destilace se z hořčice těží čistý prvek hořčík, který se pak dále zpracovává v automobilovém průmyslu a pro výrobu nerezavějících přenosných počítačů. Výhodou tohoto procesu je jeho ekologičnost a energetická nenáročnost. Hořčičný hořčík má přirozeně nažloutlou barvu a proto se s oblibou používá pro výztuhu hokejových suspenzorů, které jsou pak nenápadnější i při drobném znečištění v zápalu hry.

Tavením hořčice za vysokých teplot vzniká tzv. hořičný plyn, který byl velmi populární během První světové války, kdy se zejména na západní frontě experimentálně ověřovala možnost distribuce ochucovadel vzduchem. Dnes máme drony, ale tehdy neexistoval ani vrtulník natož něco, co by uneslo tubičku s hořčicí alespoň pár kilometrů. Někteří badatelé poukazují na fakt, že dalekonosní holubi již byli běžně nasazováni za účelem distribuce nemocí, čmelíků a pošty, ale na transport hořčice a kečupu se běžně nenasazovali.

Zjistilo se totiž, že nízkoletící holub s pytlíčky na přistávacích nožkách přitahoval pozornost prostého lidu, který jedním zásahem zapáleného šípu získal kompletní večeři a na příjemce se zpravidla nedostalo. Bohužel, nestálé povětří a neschopnost tehdejších meteorologů měly za následek předávkování lidí hořčicí a jejich následnou hospitalizaci. Navíc aby lidé mohli konvertovat plynnou hořčici zpět v polotekuté ochucovadlo, muselí mít na sobě speciální inhalační masku s chobotem, která vypadala směšně a lidé se styděli.

Druhy hořčice

• plnotučná (fullfat) - žlutá, težká hořčice, klasická varianta. Oblíbené zejména při decentních večeřích při svíčkách a na kanadské humory.
• polotučná (light) - méně žlutá, méně těžká varianta, holčičí verze, in zejména mezi současnou změkčilou omladinou.
• kremžská (de la Créme) - puntikatá varianta, hodně retro, alá 60. léta, v katalozích kosmetických firem se ještě dělí na denní a noční, ale je to úplně to samé.
• dižónská (dijón) - francouzská hodně žlutá varianta, módní výstřelek. Při požití se dostavuje Dijón-vu, tedy pocit, že tohle jste už někdy jedli.
• křenová - to pravé ořechové křenové, chlapská varianta. Doporučujeme konzumovat v těžkém životním období, protože když u tohoto uroníte slzu, nikdo vás soudit nebude.

Hořčice ve světě

Původní německá hořčice byla nevýrazné chuti a jen lehce nahnědlá. S tím, jak do Staré vlasti pronikaly kočovné kmeny Turků a zejména CD-Romů z Indie, začala se obohacovat kořením kari. Díky tomu získala svou zlatavou barvu a světové uznání. V Dolním Sasku se aplikuje prakticky na cokoli již od útlého věku a není neobvyklé vidět na veřejných toaletách rodiče, jak vyhazuje dětskou plenu plnou hořčice do odpadkového koše s nápisem Biohazard.

Ve Spokojených státech je hořčice aplikována pod tlakem společně s kečupem a majonézou, čímž se dosahuje rozvnoměrně tříbarevného znečištění oblečení. Získat hamburger bez hořčice je možné jen velice obtížně a člověk by se měl na tuto skutečnost psychicky připravit. Výhodou je, že i maso, které prodělalo úplnou kremaci se dá za pomoci tohoto komba pozřít a udržet v žaludku.

Potraviny