Dechovka

Tento článek nemá nic společného s článkem Dechový orchestr. To je dobře, můžeš založit nejmíň další čtyři nepodobné a vzájemně je rozdělit.

„Tomu říkám hustá rychta.“

- Anonym

Dechovka je zlidovělé označení pro styl hudby rozšířené zejména na vesnicích a v jiných vidlákovech. Je známa svou popularitou zejména mezi mladými lidmi, téměř nulovými rozdíly v interpretaci skladeb a zavilým přesvědčením muzikantů o tom, že „každá skladba je jiná“.

Vývoj

Zpěvák progressive-alternative-dechovky

Dechovka má jako žánr velmi dlouhou tradici. Její počátky se kladou do dob Antonína Dvořáka, kdy se hráči na smyčcové nástroje ožrali natolik, že nebyli schopni hrát, a tak se Dvořák rozhodl zkusit to jen s dechy. Experiment to byl natolik povedený, že se dechaři rozhodli vytvořit stabilní těleso, načerno si okopírovali noty lidovek a rozjeli se do všech koutů naší drahé vlasti. Muzikanti byli na vesnicích vždy vítáni, zejména tehdy, když bylo potřeba vyhnat z obce myši.

Brzy se po celé zemi vytvořila spousta kapel podobného zaměření a našli se i tací, kteří pro tato tělesa vytvářeli vlastní skladby. Ti se rekrutovali zejména z řad železničářů v invalidním důchodu, a tak rytmus polky může leckomu připomínat drcání vagonů. Ve 20. století se žestě prosadily i na Strakonicku, kde se vždy hrálo jen na dudy.

Současná dechová hudba by se dala rozdělit do dvou typů:

• česká
• moravská

Rozdíl mezi oběma druhy spočívá především v tempu. Česká (zejména jihočeská) dechovka je většinou pomalejší, což je odvozeno od vrozené lenosti jihočeských strejců. Moravská dechovka se naopak nese v rychlejším tempu a je plná rozjuchaných skřeků. Svůj původ má ve zběsilém pobíhání na záchod, následku to pití moravských patoků a Starobrna.

Pro příklad velice brutálního účinku pouhých textů nejen na politické zaměření oběti zde uvádíme pro příklad text, který je výsledkem celovečerní diskuse pokusného aktéra na odborná témata s domorodci v Dolnokotěhůlské hospodě U Jíšů a půllitrové štamprdle zdejší borůvkovice:

Ej Franta táhne koně přes pole,
za jeho milou na návsi v hospodě,
aby jí moh dát hůbičku,
a zahrát na trombón,
aby jí moh dát hůbičku,
a zahrát na trombón, tralala.

Vy se mně tuze líbíte,
tuze líbíte,
vy se mně tuze líbíte,
já vás mám rád, tralalala.

Neboť náš pokusný králík po návštěvě Dolních Kotěhůlek nezanechal závěť, byla prý tato, byť nebezpečná slova, vyryta na jeho náhrobek. Tělo se ovšem nikdy nenašlo.

Nástrojové obsazení

• Es-klarinet – naprosto neladící nástroj, nepřítel číslo jedna
• B-klarinet – 0-2 hráči. Jejich počet se odvíjí od toho, kolik se kapelníkovi podaří sehnat výpomocí z konzervatoře
• trubka – nástroj, jehož hráči se řídí zásadou „rychleji – hlasitěji – co nejvýš“
• křídlovka (1-2 hráči) – taková divná trubka, ne tolik hlasitá
• tenor a bariton (po jednom hráči) – téměř identické zatočené nástroje, většinou neladící
• lesní roh (Es-trubka) – (1-2 hráči) – jejich úloha spočívá v neustálém opakování rytmu „es-ta es-ta es-ta es-ta...“
• pozoun – kdyby tam nebyl, nic by se nestalo
• bastrubka – nástroj, který ještě žádný skladatel pořádně neviděl, ale neustále pro něj píše party
• tuba – basa tvrdí muziku. Podtrženo faktem, že tubisté bývají většinou nejtvrdší ožralové
• bicí – většinu času úplně mimo tempo, jak se nohama snaží trefit do toho, co hraje tuba, a rukama do toho, co hraje es trubka
• zpěváci různého počtu a pohlaví – vše záleží na autorově sexuální orientaci
• kapelník – jeden z hráčů, který na festivalech a soutěžích vždycky slízne smetanu

Hudba