Dechový orchestr
|
Tento článek nemá nic společného s článkem Dechovka. To je dobře, můžeš založit nejmíň další čtyři nepodobné a vzájemně je rozdělit. |
Dechový orchestr je soubor muzikantů vyzbrojených nástroji, kde vyluzovaný zvuk jejich má příčinu v dechu v ně vháněném, kterýžto soubor muzikantů orchestrem se zove a snaží se páchat hudbu. Není výjimkou, že se jim to, jsou li dobře naladěni, i daří.
Hodně často bývají hráči dechového orchestru uniformovaní. Mohou to být uniformy vojenské, policajtské, hasičské, kominické, myslivecké, funebrácké, tramvajácké... ani zde se meze fantasii nekladou.
Uniformovaná tělesa jsou často nucena hrát za pochodu.
Pochod sice soukrokem zlepšuje vzájemnou synchronisaci rytmu, ale je zde nebezpečí hromadného zakopnutí o případnou terénní nerovnost či případným pitomcem potměšile podsunutou překážku, neboť muzikanti čučí do not, přichycených v dohledné vzdálenosti na speciálních přidržávadlech, případně zírají na svého musikführera, zodpovídajícího za celkovou synchronisaci produkované hudby, takže nemají čas koukat ještě k tomu pod své vlastní nohy. Proto je vepředu pochodující musikführer vybaven výrazně označeným bidlem, kterým propátrává cestu před sebou, a případné terénní nerovnosti promptně signalisuje.
Dechový orchestr ovšem může být i těleso, které se sice snaží hrát hudbu mnoha žánrů, ale žádný z nich neumí hrát pořádně. Pro orchestry tohoto druhu je typická vysoká míra alkoholismu, značná nevraživost vůči smyčcovým souborům, nízká umělecká úroveň a žehrání nad nedostatečnou pozorností ze strany médií.
Repertoár[editovat | editovat zdroj]
Dechový orchestr se věnuje vážné hudbě, jazzu, klasické dechovce, filmové či pochodové hudbě, muzikálům, operetám a v ne zcela poslední řadě také souzvučné neboli symfonické dechové hudbě, pro kterou jsou používána různá označení – koncertní dechová hudba, symfonická hudba, dechová koncertní hudba a asi 666 dalších slovních kombinací. Tato symfonická dechová hudba ovšem zásadně NESMÍ být zaměňována s pojmem dechovka – ti zoufalci, co si troufli tak učiniti, byli nalezeni totálně zmordovaní ve škarpě či v temné uličce, obvykle s kulkou v hlavě, či častěji na jiném, stejně oblém místě. Muzikanti velkých dechových orchestrů si totiž velice potrpí na to, že s dechovkou nemají nic společného, ohrnují nad ní nos i jiné orgány, a jsou velice agresivní, když tyto pojmy zaměníte. Nechcete-li tedy špatně skončit, tak si alespoň 132x denně opakujte, že symfonická dechová hudba není dechovka. Ale myslet si to stejně můžete, protože ono to tak vlastně je.
Nástrojové obsazení[editovat | editovat zdroj]
Nástrojové obsazení se různí, protože se skladatelé nebyli schopni dohodnout, které nástroje do výzbroje zahrnout a které ne. Počet členů kolísá od třiceti k osmdesáti, ale dobrou práci odvede i pouhé trio (třeba buben, heligon a pikola). Většinou se ale můžeme setkat s následující výzbrojí:
- flétny – není obvyklé, že hrají tóny minimálně čtyři linky nad notovou osnovou, ale stát se může leccos (flauto piccolo).
- hoboj – protože se sám nedoladí, musí se mu všichni ostatní v ladění přizpůsobit. Potvora jeden hobojácký!
- fagot – Fagot je dřevěný dechový nástroj se strojkem z dvojitého třtinového plátku. Nejčastěji je fagot užíván coby kletba, a to zásadně ve spojení se slovem krucinál. A pokud zrovna není zpitý pod obraz, většinou jen bručí.
- cello – jeho služeb se využívá pouze v případě nouze, kdy není k dispozici třeba zrovna výše zmíněný fagot; musí se ale nějak nazvučit, aby vůbec bylo slyšet. Tedy tlampačem vybavené elektrocello? A když už tam je, tak jako jediný smyčec neustále remcá... No krucinálfagot!
- klarinety – fakt nemusí být tou největší sekcí celého orchestru. Počet je obvykle od půl do plného tuctu - nebo i víc. Ale když ani jeden z nich neumí hrát pořádně, musí jich být minimálně deset
- saxofony – Saxofon je jednoplátkový dřevěný dechový nástroj, ovšem vyráběný převážně z mosazného plechu. Dle Škvoreckého (Eine kleine Jazzmusik) může být zván i Sachsovým zvukorohem. A bývá to i největší koncentrace falešných hráčů v orchestru.
- křídlovky – Křídlovka neboli Flügelhorn je žesťový nástroj příbuzný trubce, na rozdíl od ní však je její exponenciální trychtýř neboli roztrub o poznání většího kalibru. A ta furt dokola omílaná žesť není nic jiného, než tenký, nablejskaný mosazný plech.
- lesní rohy – Lesní roh je velice sofistikovaný hudební nástroj, plechový, teda správně žesťový, s exponenciálním, prudce se rozvírajícím ústím, ve kterém je držadlo. Je to tak složitě zamotané, až čtyřmetrové potrubí, že se v něm neustále sráží voda; a tak musí neustále odkapávat, jinak se ten zavodněný instrument může pěkně ukvíknout. Co se stane, když se v něm za mrazu utvoří jinovatka, to raději ani nedomýšlet. A ono se to jako na potvoru stává...
- tenory, barytony – záhadné nástroje, které sice nejsou moc známé, leč když už se holt vyskytnou, dodají dechovému orchestru hlubší a ještě hlubší tóny. Jak hluboko může orchestr klesnout...
- trubky – Trubka, neboli trumpeta, dosahuje ze všech v současnosti používaných žesťových nástrojů vůbec nejvyšších tónů. Trubka má z celého orchestru nejvyšší průraznost, pro baterii trubek se uvažuje o zavedení povinného zbrojního průkazu. Jejich zásadou je motto: „Rychleji. Hlasitěji. Co nejvýš.“
- bastrubka – Basová trubka je taková trochu přerostlá, neboli hypertrofovaná trumpeta, která je tím pádem holt celá basová. Byla zkonstruována v 19. století v Německu, a nejspíš proto jí použil v opeře Prsten Nibelungů profláklý německý skladatel Richard Wagner, známý, kromě mnoha dalšího, i rochněním si ve všelijakých nových a pokud možno originálních nástrojích. Z bastrubky se později vyvinula bazuka.
- bazuka - mohutný žesťový nástroj z trumpety odvozený, který později nalezl uplatnění coby protitanková zbraň. Je li možno o nějakém nástroji říci, že tvrdí muziku, pak o bazuce to platí stoprocentně.
- pozouny – Trombon či pozoun je dalece protažitelný hudební nástroj. Vzhledem ke své konstrukci tak vyžaduje kolem sebe hodně místa, aby případný neopatrný zbloudilec nebyl pozounovým snižcem odpozouněn dopryč. A vůbec, nikdy nevěřte tomu, kdo dokáže během pár sekund sedmkrát změnit tvar svého nástroje!
- tuby – Nezaměňovat s tubou, co je v ní zubní pasta! Tuba je totiž i mohutný žesťový, až nebezpečně basový instrument, někdy též lidově zvaný „bombardón“. Taky se tomu zařízení říká heligón, což je ovšem tuba, omotaná kolem muzikanta takovým způsobem, aby mohla být provozována za pochodu. S lineární tubou se moc dobře pochodovat nedá. Taky by do téhle kategorie patřil suzafon, dobře známý z filmu o čtyřech vraždách, co fakt úplně stačí. Ovšem platívá i jiné pravidlo: Kontrabas – největší koncentrace ožralů v orchestru
- bicí nástroje – tedy všemožné bubny, činely, i klapací dřívka, což vše zajišťuje, aby orchestr pořádně šlapal. Činel bývá často instalován nahoře na horizontálně neseném bubnu dunivém, to aby se s tím dalo pochodovat. Pořádný buben je naprosto nezbytnou rekvizitou každého pořádného orchestru, ona totiž ani malá dechovka, ani velký dechový orchestr, nedá bez řácky macatého bubnu ani ránu. Bubeník vojenský býval nazýván tamborem, samicí tambora je pak logicky tamborina (zvaná též tamburína).
Muzikanti[editovat | editovat zdroj]
Hráči dechového orchestru začínají především jako starší žáci ZUŠek. Další podstatnou část skladby pořádné kapely pak představují pokud možno ti více úspěšní absolventi takzvaných konservatorických uměleckých škol. Taky to ovšem bývají vojenští profíci, vyšperkovaní všelijakými důstojnickými distinkcemi. Ovšem vůbec nejdůležitější ze všeho je, aby jim to pořádně troubilo.
Na základě zkušeností se všemožnými šramly si lidi často myslí, že dechový orchestr je zákonitě banda ožralů a lůzrů, co se holt jinak světem protlouct nedokážou. Ale divili by se, jak se taky můžou mejlit. On i ten nejochotničtější orchestr může být i kamarádská skupina lidí, kteří se navzájem dokáží sladit a nakonec i vykouzlit nejen ohromující, ale i luznou muziku.
Ale šramlózní zkušenosti tu jsou. Může to vypadat i takto: Hráči dechového orchestru se rekrutují především z řad zkrachovalých muzikantů. Orchestry mají většinou amatérský statut a od toho se odráží hráčská kvalita. Více než třetinu orchestru tvoří muzikanti, kteří se na svůj nástroj naučili hrát při zaměstnání. Další podstatnou část skladby kapely pak představují více, či spíše méně úspěšní absolventi základních uměleckých škol. Méně četní jsou pak konzervatoristé, kteří se od absolventů ZUŠ liší tím, že umí zahrát o tři tóny více. Pak je zde i velmi malá skupina profesionálů, kteří se do dechových orchestrů chodí předvádět a machrovat. Umělecká úroveň tělesa je většinou tak zoufalá, že si orchestr musí vypomáhat hráči z divadel. Stabilních muzikantů je nedostatek a stává se, že někteří hrají i ve více orchestrech najednou. V extrémním případě se můžeme setkat se dvěma orchestry, kde působí naprosto stejní lidé (něco jako Lucie a Wanastowi vjecy).
Aktivity[editovat | editovat zdroj]
Spojené dechové orchestry ozbrojených sil často hrají na různých promenádních koncertech. I civilní orchestry sem tam jedou na nějakou tu soutěž. Samozřejmě, nejmíň dvakrát do roka mívají soustředění, kde se trénují k dokonalosti, která se v posledku až nejzazších kleneb nebeských dotýkati může.
Ovšem situace může vypadat i takto: Většina hráčů se potýká s problémem alkoholismu. Ne nadarmo se pak říká, že správný muzikant nemá v ruce flašku pouze tehdy, když hledá další. Vedle alkoholismu však někteří muzikanti prokazují obdivuhodnou schopnost regenerace – během patnácti minut jsou schopni ze stavu totální opilosti přejít do stavu, kdy bez problémů odehrají svůj part na koncertě.
Další dechové orchestry se soustřeďují hlavně na festivaly, kde dostanou hráči zdarma najíst klobásy a napít piva. Občas vyjede těleso na nějakou tu soutěž, kde měří své síly s podobnými kapelami. Zlatým hřebem sezóny ale bývají zahraniční zájezdy. Hráči po celý rok slintají nad tím, že se v létě zajedou za levný peníz (nebo úplně zadarmo) opít do ciziny.
Na zájezd takový orchestr obvykle cestuje autobusem. V zadní části vozidla jsou usazeni vesměs studenti, z 80 % alkoholici. Vpředu pak většinou sedává organizační vedení zájezdu (pokud je tou dobou ještě schopno něco organizovat). Kromě vedení sedí vpředu i abstinenti, kterým se již po pětatřiceti zájezdech zlomila játra. Samotná cesta pak probíhá tak, že jeden z muzikantů (většinou nejmladší), přezdívaný „lejoš“, chodí po autobusu a nalévá ostatním štamprli. Hráči si nijak nepotrpí na značku – v dechových orchestrech se obvykle pije vše, co teče (kromě téru, protože ten teče příliš pomalu).
Když se pak takovému orchestru podaří dostat do cílové destinace, nastává boží dopuštění, které většinou končí mezinárodním trapasem. Zvlášť nedobrým nápadem se ukázalo být ubytovávání českých muzikantů na italské církevní půdě. Hlavní náplní pobytu je především dopíjení toho, co zbylo z cesty autobusem, nevázaný sex, zpěv oplzlých písní, tanec, hledání nejlevnějších hospod, vyvádění blbostí a ranní tykání se záchodovou mísou. Vedení zájezdu pak většinu dne řeší stížnosti ostatních ubytovaných a ujišťuje je, že „tentokrát to bylo už fakt naposled“. Samotné koncertování je v náplni zájezdu odsunuto až na asi sedmnáctou příčku.
Nejznámější orchestry[editovat | editovat zdroj]
- Dechový orchestr Lihovanka
- Symfonický(!!!) dechový orchestr Mejdanovák
- Městský dechový orchestr Slivovice
- Harmonie Štamprlberk
- Dechový orchestr Střední kopáčské školy
- Ústřední hudba Ministerstva náhrobní obrny
- Junior Beskiden Balastmusik (takzvaný "Jebeťák")
- Amatérský dechový orchestr Jistějebník
- Žižkovská smršť
- Dechový orchestr mladých (nejstarším členům je teprve 60) při ZUŠ Gustava Maléra Humpolák
