Ždánice
| Ždánice Steinitz | |
|---|---|
 | |
|
| |
| základní data | |
| status: | městečko |
| kraj: | jihomoravstánský |
| okres: | Dohodím |
| historická země: | Morava |
| katastrální výměra: | 20 km² |
| obyvatel: | Dost na vyvraždění zasranéch Pražákú MOA |
| zeměpisná šířka: | 49° 4' 2" s.š. |
| zeměpisná délka: | 17° 1' 39" v.d. |
| nadmořská výška: | 3226 m |
| PSČ: | 696 32 |
| adresa úřadu: | Městský úřad Ždánice Městečko 787 |
| starosta: | PUDr. Vlaďa Vokáč |
| |
Ždánice jsou městečko v Jihomoravistánském kraji. Prochází jimi silnice 5. třídy – prý to bude místním stačit. Nejbližší dědiny/městysy/města jsou Věteřov a Archlebov.
Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]
Kdy přesně Ždánice vznikly, oficiální anály neví, nebo uvádějí pouze kusé a pro-česky demagogické informace. Jediná, snad nezkreslená, zmínka z nejstarších dob pochází z Kroniky tak řečeného Pedomila, kde se lze dočíst, že „Statky a polnosti mjesta tojho robným ludem oplývaly, jehouž muď špeciélně plodná byla a tedy mnoho líbezných, k pulůbení vyzývajůcíh decák sa tu tůlalo“. Tuto poznámku opatřil letopočtem 1001. Moderní moravští historici obvykle o pravdivosti Pedomilových zápisků pochybují, poněvadž většinu hrdinských činů a milostných scén své téměř fantazijní kroniky zasadil do dětského prostředí. Za to byl sice později církví kanonizován jako blahoslavený, nicméně na věrohodnosti fakt to příliš nepřidává.
První skutečně historicky doložená zmínka pochází z Kroniky Korzacika, která schraňuje většinu změn v pozemkovém vlastnictví. V ní se z roku 1322 dochoval zápis, podle kterého jacísi bratři Albert a Bohuš koupili místní hrad Palánek. Zjevně o nich do té doby nikdo nic neslyšel, protože u jejich jména je uveden pouze titul „von Holořiť“. Prodejcem je znamenán samotný král Jan Lucemburský což nejspíš budou pouze pozdější mimikry kvůli berňákům. Na okraji opisu originální stránky se totiž zachovala zajímavá poznámka neznámého písaře. "Viďéu sém ty dva kretény a ptáť sa keždého po dědině, kemu ten chlív na kopcu patřá. A že sa nikdo nehuásív, tož oni ho zabrali,“. O nesmírném strategickém významu hradu tedy nemůže být pochyb.
Třicetiletá[editovat | editovat zdroj]
Mimořádně těžké chvíle zažívali obyvatelé Ždánic za třicetileté války. Dochovala se nám poznámka Arnaulda Hurenliebenssona, švédského osobního sekretáře generála Torstenssona, z jeho životopisu Generálův osel. Jedna celá kapitola knihy je věnována obléhaní Brna v roce 1645 a popisuje scénu, která se prý udála ještě před začátkem obležení.
„V jedné díře kde chcípl pes, nedaleko velkého lesa při silnici na Brno, se zastavil pluk Altblau. Tam stalo se toto: rekvíři vtrhli do jednoho domu a chtěli všechno jídlo zabavit, aby pluk mohl dál s plným břichem. Očekávaje odpor, obnažili zbraně.
Jaké však bylo překvapení kapitánovo, když místo nářků čekala jej plná mísa uzeného. Zasedl tedy se svými muži a pojedli a přátelsky rozmlouvali s hodpodářem. A ten pravil, ze má vinici a mnoho vína schovaného a že rád prodá, že kšeft je kšeft. A když ne Švédům, že ho prodá císařským. Tak kapitán si ním plácl a hned třicet sudů nechal hospodář přirychtovat. Ten muž mu pak na zdraví nalíval a všem chlapům tam, až je zpil, že nevěděli čí jsou. A když ráno kapitán vstal, měl tak hrozný bolehlav, že ani nezkontroloval co nakoupil a tak tak drže se v sedle ku zbytku pluku se připojil. Až v ležení u Brna vyšlo najevo, cože pořídil.
Z těch sudů, ještě než sami ochutnali, dali poslat samotnému generálovi. Až pobočník, jež ze sudů do číše naléval zjistil, že to ne víno, ale chcanky jsou. A Torstesson se tak rozlítil na špatný vtip vojáků svého nejlepšího pluku, že ho kázal nešetřit a do nejlítější bitvy poslat, místo aby jej s rozvahou nasadil na nejslabší místo brněnské obrany. Možná tak zkušený pluk chyběl v té nejnevhodnější chvíli. I tak lze sobe samému hněvem dopomoci k porážce...“
Lze snad pochybovat, že se věc nestala ve Ždánicích? Při ústupu švédských vojsk to pak pluk Altbau nevzal přes kratší cestu na Bučovice, ale hádejte kudy. Od té doby se tradují kruté chvíle ždánických občanů.
Rezistence a intelektuální vzmach[editovat | editovat zdroj]
Za kruté germanizace během josefínskýh reforem se obyvatelé Ždánic bránili nátlaku po svém – chlastem. I přes vyslovený zákaz vznikaly tajné pálenice, v nichž se vyráběl vyhlášený sedmdesátiprocentní alkohol. Samozřejmě se císařští panduři snažili opovážlivce pochytat, ale až na výjimečné případy byli bezmocní. Podle mimořádně objevné studie Josefa Šenkyčíka ze Ždánického skanzenu k dopadení černých paličů ve skutečnosi dojít ani nemohlo. Šenkyčík v práci nazvané Etnografická komparse mikrosociálních vztahů raně prealkoholického deliria obyvatel Hanácko-Slováckého regionu z roku 1936 cituje tehdy jedenadevadesátiletého Arnošta Frolku.
Tehdá se býl enom zasraný fakan a moja stará mama mňa řezala jak koňa za každó hlópost. Jednó sem to už nevydržél a šel sem ju udat drábom, že doma potajmu robí sliovicu. Tož oni zastříhali fóziskama a že se mnó idó. A když už sme byly až u chalupy, toš akorát vyjde tá stará čarodejnica a pré že "Chlapi, tak kolí dneská?" a oni na to "Aj litr znesem. Ale předtem pár naložíme tvojmu vnukovi, aby sa mu papula tak lahko nerozvazovala!" Jáj, tři týdně sem sa po tem výprasku doma neukázál.
Šenkyčík dále uvádí, že přesto jednou za rok byl demonstrativně někdo přivlečen a exekuován prutem před vrchností, což prý drábi ospravedlňovali tím, že práce je práce. Obvykle si ale vybrali výrobce mizerných dryjáků, takže se po této téměř přírodní selekci stala ždánická slivovice celosvětově vyhledávanou.
Zednářská lóže[editovat | editovat zdroj]
Největšího intelektuálního rozmachu v historii dosáhly Ždánice založením tajné zednářské lóže U džbánu. Zadní trakt hostince byl proměněn v duchovní pracovnu, jejíž symbolické zednické náčiní bylo podle dobových svědectví zcizeno při opravě radnice. Každý z členů pak věnoval podle svých možností kus vybavení – pan zámecký správce Ferhl paroží, pan starosta Kočičárek houpací křeslo a židli s protrhnutým polstrováním, pan řídící Felder tabuli ke kreslení duchovních pokroků a paní Hroznová, žena v domácnosti, dodala několik kusů vkusných porcelánových jelenů.
Lóže byla ustavena podle třiceti šesti stupňů skotského ritu, záhy se však rozštěpila na několik vzájemně soupeřících klik. Vedení lóže nakonec uzurpovala paní Hroznová a přejmenovala ji na lóži U porcelánového jelena. Ostatní členové si na prostest založili konkurenční lóži U zvonice (pan správce), Duchovní hnutí uvolnění křečí podbřišních (pan starosta) a Zelený úsvit a Řád dvanáctého osla (pan řídící cítil potřebu se neztotožnit pouze s jediným myšlenkovým směrem). Dnes není možno ve Ždánicích pozorovat žádnou výraznou esoterní aktivitu, nepočítáme-li mimopracovní poměry zaměstnanců městského úřadu.
Nacisti, komunisti, oportunisti[editovat | editovat zdroj]
Skutečná katarze čekala ždánické občany především za druhé světové války. Během prvních dnů nacistické okupace vznikla v místní hospodě U džbánu odbojová skupina Olinova roba, jejíž název vznikl při divokém půlnočním úprku z hostince. Muži, kteří unikli před hněvem ženy jednoho ze spolukarbaníků se celou noc neodvážili domů. Při návratu za ranního kuropění byli spatřeni německou hlídkou a považováni za partyzány. Návrat byl tedy nemyslitelný a kola dějin dotlačila nebohé muže do rolí partyzánů. K největším válečným úspěchům patří přepadení mlékařského auta v zatáčce Ždánického lesa, čím se skupině na čas podařilo paralyzovat protektorátní zásobování v této části regionu. Jako odpověď na úspěšný útok bylo umučeno šedesát ždánických občanů vhozením mezi rozzuřené králíky.
Zásadní pro myšlení obyvatel městečka bylo období komunistické diktatury. Během několika málo let prodělali občané obrat o sto osmdesát stupňů od militantních odpůrců kolektivizace k jejím velebitelům. Provokativní píseň „Já mám kule, ty máš kule, my zme šeci kulaci, zkopem všecky bolševiky, nebudó z nás Burlaci!“ vystřídala báseň recitovaná po skončení oficiálních zasedání ústředního městského výboru, které se obvykle odbývaly u několika skleniček. Poéma „Aj kádrováku kádrováku, pilný si ty velice, mamu a stranu nepřevezeš, obě byly dojnice,“ tak často také zněla v postranních chodbách ctihodných vysokoškolských ústavů při přijímacích řízeních. Bývalo slušností přidat k ní i obálku.
Známými se pak staly ideologickou nezviklatelností především ždánické Lidové milice. Jejich členové se dokonce v říjnu 1989 pokusili na vlastní náklady sehnat autobus pro cestu do Prahy poté, co generál Alojz Lorenc váhal s vydáním příkazu pro zásah proti antisocialistickým živlům. Akci nakonec musel osobně zastavit policista, podporučík Josef Kožuch, který milicionáře pozval na několik smutečních rund do hostince a slíbil, že že útratu zatáhne z rezervního fondu na zlomené pendreky. Za nezákonnou defraudaci mu byla nakonec zaražen služební postup na tři roky, pravděpodobně tak ale zabránil nejhoršímu krveprolití novodobé české historie.
Nový boj[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
V devadesátých letech přichází poslední dějinná fáze vývoje Ždánic. Dlouhu dobu dušené protičeské nálady nakonec vyvrcholily v založení ždánické větve Moravské osvobozenecké armády, což se samozřejmě neobešlo bez slavnostního průvodu s dechovkou, kolotoči a prodáváním cukrové vaty. Starosta si zachránil kůži tím, že na budově městského úřadu vyvěšil vlajku oranizace. Zbaveni nejviditelnějšího cíle českého útlaku, bojovníci za svobodu nakonec upálili celé vydání deníku MF DNES, z něhož ovšem pečlivě vytahali přílohu Jižní Morava. Poté na stáncích zrekvírovali vydání deníku Rovnost s přílohou Slovácko a rozdali ho jásajícím davům.
Nadšení však nemělo dlouhého trvání, po příjezdu těžce ozbrojeného policejního favoritu byli po intenzivním morálním boji nuceni členové MOA vyklidit pozice a odejít do ilegality, kde jsou nadále podporování místním obyvatestvem. Jedním z nějvětších úspěchů gerily se stala nátlaková akce na vládu. Přibití kočky na vrata parlamentu sic stálo životy sedmdesáti pěti příslušníků MOA, nicméně práce psychologických expertů přinesla své ovoce. V roce 1990 byly Ždánice prohlášeny vládou oficiálně za město. Tak – a teď můžou klidně skončit dějiny.
pevnost Ždánicof[editovat | editovat zdroj]
Pevnost Ždánicof byla vybudována jako jedna ze základen M.O.A. v roce 2011. Tato základna měla sloužit na výrobu těch nejlepších zbraní a vín. Avšak na silvestra 2019/20 byla zničena jedntkami P.I.S.
