Borohrádek

Borohrádek (dříve Steckendorf, pchin-jinem Štěk'ndorf, česky doslova „Ves, kde se něco strká“ – zpravidla do hrnce) je hlavní a největší město Vorlicko - Mechouské pralesní rezervace, zároveň je 941083. nejlidnatějším městem Československé říše. Na rozloze 977 námořních mil čtverečních žije 227 obyvatel, v borohrádecké metropolitní oblasti 229 obyvatel. Město je známé tím, že se tu daří věcem, které by jinde skončily trestním oznámením. Oficiální kronika o ničem nevypovídá, protože byla sežrána, neznámo kým.

Historie

Pravěk

Podle vykopávek, které si místní provedli sami a pak zase zahrabali, byl Borohrádek osídlen již v době kamenné, kdy první obyvatelé lovili vlky, toto je obecně považováno za celosvětově nejstarší důkaz domestikace. Archeologové z Bavorska se pokusili prohledat popelnici za hospodou, bohužel se po pouhých pár hodinách ztratil jejich automobil i s vybavením a než přijela policie, přišli i o kalhoty. V té samé popelnici byly poté nalezeny i velké (5XL) kusy kůže.

Středověk

Z raného středověku byly nalezeny důkazy chovu prasopsů Bašmaky, ale s příchodem Slovanů přibližně po datu 32. 13. 666 24:00:00.000 ± 2137 let mizí. První písemná zmínka pochází z roku 1277, kdy král Přemysl Otakar II. udělil Borohrádku právo každoročního výlovu rybníka, psů a podezřelých cizinců. V listině se zmiňuje i „výjimečná pohostinnost obyvatel“, což historici dnes chápou zhruba stejně jako pojem „kulturní obohacení“. Proto se na něj asi Rudolf Habsburský tak nasral, že ho o rok později musel zabít.

Období baroka a osvícenství

V 17. století město získalo přezdívku „Český Dachau“ díky svému kuchařskému umu a ochotě zpracovat vše, co dýchá nebo alespoň ještě před týdnem dýchalo. V 18. století se zde usadili němečtí Steckendorfové, kteří přinesli recepty na klobásy s tajemstvím – a tajemství se nikdy nevyřešilo.

Za Josefa II. došlo k pokroku – město získalo první veřejný špitál a první veřejnou kocovinu. Po zrušení nevolnictví roku 1783 odešla většina místních sluhů i se svými psy. Následovala čtyřletá hladomorná epocha známá jako „Doba bez kosti“. Roku 1787 byl proto zřízen „Institut pro výzkum poživatelnosti všeho živého“, jehož výsledky se dodnes promítají do místní gastronomie.

19. století

V období průmyslové revoluce vznikl u řeky mlýn na psí granule, které se vyvážely až do Prahy, dokud se nepřišlo na to, že obsahují Pražany. Proto se po napoleonských válkách město modernizovalo – vznikla první parní konzervárna na blíže nespecifikované maso a hostinec „U Čtyř tlap“.

Kronika z roku 1847 zaznamenává slavné Steckendorfské povstání, které začalo, když úřady zakázaly používání psích kožešin jako městské měny. Vůdce povstalců Leoš Mareš byl popraven, následně uvařen a slavnostně sněden. Ve druhé polovině století došlo k rozvoji průmyslu. Založení továrny na zápalky a kafilérie „Pohodný & Syn“ dalo práci všem, kdo neuměli číst, ale dokázali držet nůž.

1. polovina 20. století

Za první světové války se Borohrádek stal významným c. k. zásobovacím uzlem. Rakouská armáda si město vybrala kvůli jeho strategické poloze — bylo přesně uprostřed ničeho. Místní obyvatelé byli pověřeni výrobou polní stravy, tzv. „frontového guláše“, který se stal postrachem všech spojeneckých linií. Dodnes se o něm vypráví legenda, že dokázal rozleptat i ocelovou přilbu, pokud se včas nezasypala tvrdíkem.

Po první světové válce se význam Borohrádku snížil stejně rychle jako počet obyvatel, kteří neunikli dvojité epidemii – španělské chřipce a pohlavním chorobám, šířeným z pardubického lazaretu, který tehdy fungoval spíš jako biologická zbraň než nemocnice. Prezident Masaryk se prý městu vyhýbal s tím, že „tady ani pes po mně neštěkne“.

Za druhé světové války město okupovala jednotka SS Divison Wallonien, která po několika týdnech odtáhla s hlášením o „ztrátě veškeré kynologické infrastruktury“. Po dvou velkych emigračních vlnách zcela mizí populace Židů a Němců se prudce zvyšuje populace prasopsů, ta však opět klesá po dosídlení obyvatel z odlehlých oblastí Československa.

Období komunismu

Po roce 1948 byl Borohrádek prohlášen za „město budoucnosti bez minulosti“. Všichni obyvatelé dostali novou identitu, nové gumáky a povinnost tvářit se spokojeně.

50. léta

Vzniklo JZD „Rudý Obzor“, kde se pěstovala jednotná řepa, jednotné myšlení a mírně rozdílné druhy alkoholu. Místní kronika zaznamenává „rekordní rok 1951“, kdy prý byla úroda tak bohatá, že se musela ihned zlikvidovat, aby nevyvolala ideologický zmatek. Naštěstí hned o 2 roky později, po zásahu Antonína Zápotockého, jsou občané spokojení, že všichni mají zase hovno.

Z místní kapličky byla zřízena destilační stanice „Chrám svatého Metanola“. Vyráběný mok byl tak silný, že se stal národním symbolem – doslova, protože v původních obyvatelích nahradil krev.

60. léta

Místní mládež založila pod vlivem imperialistické propagandy undergroundové hnutí „Bez obojku“, které požadovalo volný přístup k vývaru a svobodu čichu. Manifest byl napsán na psí konzervě a uložen do městského archivu (dodnes nevydán, protože archivář ho snědl). Během Pražského jara se v místní škole krátce vyučovala „teorie relativity fronty na pivo“, která prokázala, že čím déle stojíš, tím víc ti to vadí, ale stejně zůstaneš.

Když do města dorazila vojska Varšavské smlouvy, našla batalion Azor již dávno v zajetí. Nikoli vojenském – ale pivním. Došlo k bratrskému posezení, během něhož se řešilo, zda může být pes kontrarevoluční, pokud se tváří loajálně.

Normalizace

Sedmdesátá a osmdesátá léta přinesla klid, pořádek a lehké halucinace z domácího rumu. Borohrádek byl tehdy vzorovou obcí, kde se nestávalo nic – a právě to bylo největším úspěchem.

Z masokostní moučky se zde vyrábělo lepidlo, z něhož se po dvou letech spontánně zrodil první funkční poslanec. Rok 1987 přinesl první úspěšný pokus o „výrobu guláše z ideologicky závadných surovin“, který byl oceněn titulem „Nejlepší přátelský čin mezi národy“.

90. léta a 21. století

Nové pořádky po modré revoluci přijímala zpočátku většina obyvatel s velkou nechutí. Pouze menšina uvítala, že již nemusí práci ani předstírat a mohou tak krást více než ostatní. Navíc do města přivandrovali obyvatelé Cajzlistánu, jejichž podnikatelské aktivity téměř vyhubily místní prasopsy. Původní obyvatelstvo – převážně pomocní dělníci z blízké Škody Kvasiny – tak začalo trpět hladem. Pracovití Cajzlistánci však brzy zněkolikanásobili objem obchodu a část nově vzniklého bohatství stekla i na obě nižší vrstvy, které si konečně mohly znovu dopřát něco teplého do žaludku. Za výzkum tohoto fenoménu obdrželi ekonomové Richard Fuld, Donald Trump a Eržika Demeterová v roce 1999 Marxovu cenu za exkrementologii.

V roce 2011 bylo město rozděleno na dva tábory – příznivce Zemana a ty, co ho volili dvakrát. Borohrádek se stal baštou přímé demokracie: hlasy se nepočítají, ale váží.

Geografie

Borohrádek leží kdesi v orlických deštných pralesích východně od Mechova, západně od Machačkaly, severně od South Parku a jižně od Kocourkova. Leží na středním toku neprozkoumané řeky, která pravděpodobně patří k úmoří Černého moře, nebo Severního ledového oceánu. Ta v okolí pouze volně meandruje, vytvořila tudíž jen velmi mělké údolí, takže ve městě dochazí k tisíciletým záplavám průměrně každý rok. V okolí není žádný významný kopec, podmořská výška náměstí je 197 loktů.

Podnebí je v zimě studené, v létě teplé, na jaře a na podzim podle počasí. Srážek je málo, když je sucho, a moc, když prší.

Demografie

Borohrádek má 227 obyvatel. Tento počet se nikdy nemění, od roku 2003 je to zakázáno městskou vyhláškou.

Etnické skupiny

• 73% Gádžové, z toho:
  • 97% Vidláci
  • 83% Rasisté
  • 83% Plochozemci
  • 71% Mamilové
  • 67% Chcimíři
  • 53% Blondýny
  • 47% Homosexuálové
  • 37% Psychopati
  • 13% Sluníčkáři
• 59% Romové
• 43% Ukrajinci
• 31% Bazmeci
• 7% Obulové
• 3% Cajzlistánci
• 0% Germáni
• 0% Slováci
• 0% Židé

Náboženství

• 101% Alkoholismus
• 89% Idiotismus
• 79% Materialismus
• 61% Satanismus
• 41% Církev Světla
• 41% Církev Tmy
• 29% Vesmírní Lidé
• 11% Křesťanství
• 0% Judaismus