Fonograf

Edisonův zázračný stroj na skladování zvuku - fonograf. Stroj se prodával jen s jedním zásobníkem a zcela bez skříňky, kterou bylo třeba pořídit zvlášť. K transportu sloužil apartní kufřík (vzadu), ve kterém bylo možno během hudební produkce uchovávat mazadla.

Fonograf, anglicky phonograph, německy Schallemissionklumperzeug, rakousky Wirvalgerät, je sofistikovaný přístroj k zaznamenávání zvuku.

Historie

Dle C.K. Patentního úřadu v Dolních Mrdoklečích (okres Pardubice) je přístroj s válcem, na který je zvuk zaznamenáván ostrým hrotem registrován již od nepaměti. Dokumenty totiž shořely při posledním požáru maštale, která sloužila jako archiv v roce 1844 a vydělané oslí kůže s náčrtky sežrali moli léta Páně o rok později. V Irsku totiž probíhal Velký bramborový hladomor a jakmile se zpráva k Mrdoklečským obyvatelům a jejich domácí havěťi dostala, zpanikařili a sežrali, co šlo.

Má se za to^[zdroj?]­, že pravděpodobným vynálezem byl místní rodák, bývalý truhlář a profesionální invalida Vincek Wirval, jehož žena pracovala jako sténografka u místního soudu a pracovala dlouho do noci. Aby měl žárlivý vynálezce ženu brzo doma a pod dozorem, raději vymyslel stroj, který zaznamenával zvuk hřebíkem na barel od ropy, kterých bylo místní JZD plné. Místnímu soudu se vynález natolik zalíbil, že jím paní Wirvalovou zcela nahradil a zklamanému vynálezci nezbylo, než ji inseminovat, aby mohli žít alespoň ze sociálních dávek, jako slušní lidé.

Vychytralý americký byznysmen Thomas Alva Edison využil situace a absence dokumentů, vynález si r. 1877 přivlastnil a nechal zaregistrovat. Ačkoli je Edison obvykle popisován jako chamtivý kapitalista a bezskrupulózní člověk, zde jej zřejmě přepadlo svědomí a panu Wirvalovi poslal děkovný telegram. Než jej však Česká pošta stihla doručit, Vincek Wirval stačil zemřít na oubytě. Telegram dostal jeho syn, který otcovu genialitu nezdědil a ve svých dvou letech byl úplně negramotný. Vdova vládla pouze rodnou rakouštinou a na základní komunikační úrovni mechovským nářečím a proto se vydala do tehdejšího centra vzdělanosti - Severního předměstí Vídně najít někoho, kdo anglicky umí. Telegram naštěstí pečlivě uschovala ve štrozoku, který zapomněla ve fiakru hned po příjezdu. Fiakr je k vidění v Národním technickém muzeu v Praze.

Popis stroje

Původní Wirvalův přístroj byl poháněn pohůnkem, tedy ručně. Jednalo se čistě o mechanický sálový stroj, bez jakýchkoli elektronických součástek a jako takový byl zcela bezporuchový. Pokud jste tedy do přístroje nehodili cihlu nebo jí nepřetáhli pohůnka po lebce. V takovém případě přístroj přestal fungovat a bylo třeba cihlu odstranit a pohůnka nahradit. Náhradních dílů bylo ale dost a soudní jednání se zpravidla vlekla jako týden před výplatou a proto nebylo třeba této situaci nikterak předcházet. Výměna barelů, na které byla zvuková stopa zaznemenávána, byl bezproblémový a dlouhé záznamy řešil bubínkový zásobník na 6 (později 8) sudů. Jeden sud měl kapacitu zhruba 60 minut, což je téměř celá hodina a soudní osmihodinové soudní jednání byla v té době považována za naprosté šílenství. Žádný ze soudců totiž nechtěl zmeškat oběd a tak se věšelo zpravidla již po půlhodině, aby byl čas i na svačinu.

Edisonův přístroj byl, ač plagiát, o něco lepší. Nahrazení hřebíku jehlou se ukázalo jako správný krok, protože vzrostla hustota zápisu. Nahražení barelu voskovým válcem podstatně snížilo hlučnost aparátu a interpret nemusel tolika křičet. Dost to též omezilo husí kůži, který původní stroj obsluze naháněl. V neposlední řadě byl Edisonův fonograf mobilnější, dalo s ním i utíkat a to tehdejší hektická doba uměla ocenit. Zejména mladiství bažili po stroji, kterým si mohli nahrát oblíbené koncerty a mohli jej s sebou převážet na dvoukoláku třeba k vodě, kde se oddávali čtení Bible, opalování, piknikům, hrám, tanci, sexu, drogám a folkmetalu.

Nevýhodou Edisonova přístroje byl ovšem mlunární pohon. První verze vystačila s jedním mlunočlánkem, ovšem druhá verze, která zaznamenávala dvě zvukové stopy, potřebovala mlunočlánky dva. Bylo třeba ke dvoukoláku přibalit ještě batůžek, u movitějších stylovou krosnu s vyšitým logem Edisonových závodů. I tak to byl ovšem marketingový majstrštyk a prodejní hit. Vydána byla ještě verze 3, která nahrazovala zastaralý mlunární pohon modernějším parním pohonem, ovšem distribuce byla brzo ukončena, protože testovací zákazníci v kotli topili lecčím a pak se zdarma bavilo celé město. Zejména Ministerstvo financí bylo proti, protože daň ze zábavy je příjem do státní kasy a takhle by to nešlo.

Když fonograf páně Edisona konečně penetroval Socialistický blok, zrovna se neurodily včely a tak nebylo z čeho vyrábět válečky. Jako možnou (byť ne tak dokonalou) náhražkou se ukázala rulička od toaletního papíru, kterých bylo všude přehršel, protože Češi měli tradičně velkou spotřebu papíru, jak na všechno... ...hleděli spatra. Když však mládež zjistila, že rolička není schopna záznamu hlubokých tónů, začli si Češi i Slováci válečky odlévat podomácku ze svíček podle návodu z lifestylových časopisů. S příchodem teplejších let bylo opět včel dostatek a tak se tento problém stal minulostí.

Srovnání kvality reprodukce jednotlivých technologií. Zcela objektivní průzkum na reprezentačním vzorku několika nahrávek. Zpracováno grafickým studiem Excel.

Kvalita záznamu

Fonograf je dodnes etalonem záznamu zvuku. Dokáže zachytit barvu, plný zvukový rozsah - sopránové výšky (kapela AC/DC), středy (Tomi Paci) i bassbarytonové hloubky (Dan Nekonečný). Je naprosto nedocenitelný pro přesný záznam zvuku se všemi jeho kvalitami i nedostatky bez digitálního zkreslení. Jedná se tedy o audiofilní technický vrchol, který bez problému strčí do kapsy všechny CD, MP3 a FLAC formáty. Kvalitou se přibližuje snad jen vinylové LP, i když při pečlivém porovnávání frekvencí (a přechozím umlčení manželky, sousedky, vystrčení kočka domácí na balkon a odeslání syna do kina) i zde naleznete výrazný rozdíl. Šelak není včelí vosk, to se nedá svítit.

Dávno před Wirválem a Edisonem existovaly více či méně úspěšné způsoby záznamy zvuku. Tradičním způsobem byla metoda náslech-reprodukce, ke které se používaly sbory kastrátů, protože sakrální hudba byla in. S nástupem tvrdších forem muziky, jako je třeba dechovka, se putovní sbory ukázaly jako nepraktické hlavně z logistických důvodů, protože z protipožárních důvodů musely smyčcové nástroje cestovat odděleně od muzikantů, kteří kouřili jako sádroví ježci. Nejenže to bylo dražší, ale nezřídka se stávalo, že nástroje dorazily jindy a jinam, než muzikanti. Záznam zvuku na voskové válce a jejich posílání potrubní poštou je oproti tomu snadné a flexibilní řešení i v méně rozvinutých oblastech.

Prvním věrohodně doloženým záznamem zvuku ovšem i nadále zůstává zamražení tónů v trubce barona Prášila.

Hudba