Uživatel:Wikipedista Toma646/Písek
Debilita (odborným lékařským termínem konvenční kokotismus, neboli KK) je závažná duševní porucha charakteristická rozdvojením, až úplným rozpadem osobnosti. Mezi hlavní projevy patří neschopnost vlastního nezávislého myšlení, nelogické jednání, utkvělé nesmyslné bludy a zejména stádovité chování, kdy jedinec bezmyšlenkovitě dělá všechno to, co dělají lidé v jeho okolí. Výskyt této poruchy je velmi vysoký. Dle kvalifikovaných odhadů má až 80% světové populace v hlavě úplně nasráno. Přestože debilita sama o sobě není smrtelná, jedná se o nemoc, která si hned po běžných civilizačních onemocněných vyžádá nejvíce obětí na životech, protože debilové velmi často dělají věci, které připraví o život někoho jiného, případně nezřídka i je samotné.
Symptomy[editovat | editovat zdroj]
„Debil je pouhým zrcadlovým odrazem lidí, kteří ho obklopují“
- Stručná definice
Prvním znakem počínající nemoci je rozpad osobnosti, ke kterému začíná docházet již před desátým rokem života. Dítě postupně ztrácí svojí přirozenost a čím dál více napodobuje své vrstevníky. Chce mít stejné oblečení jako oni, stejný mobil, poslouchat stejnou hudbu, apod. Tyto projevy vrcholí v období puberty, mezi dvanáctým až patnáctým rokem. V tomto věku se dospívající potomek již chová divně i doma. Najednou třeba začne vyhazovat všechny trička se Šmoulama, strhávat ze zdi obrázky Mickey mouse a vůbec poprvé si uklidí všechny svoje hračky. Na otázku, proč se tak chová odpoví, že už není malej a ještě dodá, že chce koupit plakát skupiny Imagine dragons a překvapivě, i nové povlečení s youtuberem Tarym, protože to maj všichni jeho kamarádi. To s Večerníčkem už nechce, protože je přesvědčený, že každý kdo v něm spí je mimino. Pokud to skončí u tohoto, rodiče mohou být ještě rádi. Protože pokud k tomu jejich potomek ještě přidá příběhy o tom, jak mu agenti CIA ve školní jídelně sypou do obědů projímadlo, čímž se pokoušejí na něj vytvořit nějaký kompromitující materiál, který v budoucnu může zhatit jeho kandidaturu na prezidenta a k tomu začne mluvit ještě o nějakém neviditelném kamarádovi sídlícím v jeho hlavě, mohou se připravit na 10 krát větší průser.
V dospělosti se debilita naštěstí alespoň trochu stabilizuje, protože se stoupajícím věkem má rozum tendenci se vracet. U některých jedinců dochází dokonce ke spontánnímu uzdravení. A u jiných je to zase obráceně. Dostanou třeba mindrák z toho, že se jim nechce postavit. A tak si usmyslej, že když nemůžou mít sex oni, zakážou ho i všem ostatním. V drtivé většině případů debilita přetrvává až do konce života, přičemž se u nemocných manifestuje řada patologických projevů. Nejcharakterističtějším z nich je touha být „normální“. Nemocný je zkrátka přesvědčený, že aby ho ostatní lidé přijali mezi sebe, musí být stejný debil jako oni. Potlačuje své přirozené zájmy, touhy a projevy, které nejsou v souladu s tím, co je obvyklé v sociální skupině, do níž se chce zařadit a místo toho napodobuje chování lidí, mezi nimiž se nachází.
Hraniční forma[editovat | editovat zdroj]
V tomto případě jde jen o rozdvojení osobnosti, kdy se nemocný chová přirozeně pouze ve svém vnitřním vědomí, nicméně na veřejnosti se soustavně přetvařuje. Stále si zachovává určitou míru vlastní individuality. Tu se ovšem snaží v sobě potlačit a místo toho si tzv. nasazuje masku, za kterou ji schovává. Typickou situací může být třeba ta, když nemocný touží mít svoji ložnici vyzdobenou motivy Krtečka, ale nakonec stejně sáhne po něčem "dospělejším", protože mu už dávno není pět a tohle si ve svém věku už přece nemůže dovolit.
Tito jedinci velmi často trpí pocitem nenaplněného života a obvykle mají silné sklony ke konzumaci alkoholu. Podvědomě je láká to, že pod jeho vlivem jsou schopní projevit svoji přirozenost. A když si náhodou uříznou ostudu, můžou se alespoň vymluvit na to, že byli ožralí. Za střízliva je život příliš nebaví, protože to se neustále jen podřizují společenským konvencím. Ale jakmile se zlijou jako hovada, můžou vyvádět cokoliv je napadne a vždy proto mají společeností akceptovanou výmluvu. Jak jdou léta, alkohol si je čím dál více podmaňuje, až se z nich stávají těžce závislí alkoholici, což zpravidla vždy vede k jejich špatnému konci.
Někteří si ovšem najdou i jiné, bezpečnější způsoby úniku z reality života svázaného společenskými konvencemi a neustálou přetvářkou. Jedním z nich je vytvoření druhé vlastní identity. Tedy odborně řečeno: rozdvojení osobnosti. Prostě si vytvořej své druhé já, které je zcela odlišné od toho, které mají na veřejnosti mezi lidmi. Toto jejich druhé já se třeba počůrává a pokakává, ale zato nemusí dodržovat žádné posrané společenské konvence, protože jsou mu teprve dva roky.
Plně rozvinutá debilita[editovat | editovat zdroj]
Vyskytuje se zejména u osob, jejichž inteligence je natolik nízká, že si nejsou schopny ani pořádně utřít zadek, natožpak utvořit vlastní osobnost. Dochází k úplnému zániku vlastní identity a člověk se stává pouhou kopií lidí, kteří ho obklopují. Mezi klinické příznaky patří citové oploštění, naprosté odtržení od reality, paranoia a utkvělé, nevyvratitelné bludy, kterým nemocní bezmezně věří a na jejichž základě mohou být i velmi agresivní.
Jedinci postižení debilitou jsou naprosto posedlí touhou zařadit se do tzv. mainstreamu, neboli česky řečeno hlavního proudu. Vždy musejí mít oblečení a vybavení domácnosti podle nejnovějších módních trendů a dělají vše, co ve většinové společnosti zrovna frčí. Zkrátka za každých okolností musejí být vždy in a jít s davem. Zcela nekriticky přejímají chování lidí kolem sebe, aniž by je vůbec napadlo uvažovat o jeho správnosti a veškeré své jednání podřizují pouze snaze zařadit se do společnosti. Z tohoto důvodu proto také nikdy nejdou proti proudu.
Překvapivým faktem je, že se svým životem jsou většinou zcela spokojení. Mají totiž tu výhodu, že při svojí absolutní vypatlanosti si svou omezenost vůbec neuvědomují, a jelikož jsou primitivní jak učebnice matematiky pro prvňáky, tak jim ke spokojenosti postačí i velmi jednoduché věci. Stačí aby přijel nějaký David Guetta a začal hrát něco, co připomíná výtvor dvouletého dítěte, a oni jsou z toho odvázaní jako kdyby před nima stál Michal David. Ohromnou radost jim také dokáže udělat, když vyhoděj spoustu peněz za něco, co vlastně ani vůbec nepotřebují.
Náhled do mysli debilů[editovat | editovat zdroj]
Pro zdravého člověka je mimořádně obtížné pochopit způsob uvažování osob s touto duševní poruchou, protože se chovají jako kdyby byly z úplně jiné planety. Je třeba si uvědomit, že mají absolutně odlišné hodnoty a zcela jiné způsoby uvažování a vnímání reality:
Stádovitost[editovat | editovat zdroj]
Mezi jejich nejvíce zvláštní projevy patří postoj "když to dělají všichni, budu to dělat i já". Toto je ten nejtypičtější projev debilů. Jde jim pouze o to, aby se zařadili do hlavního společenského proudu a v něm si pohodlně pluli bez nutnosti použít jediný neuron svého mozku.
Zajímavé je i to, jak vidí svět. Lze to přirovnat k barvosleposti, kdy člověk vidí jen několik málo odstínů a veškeré ostatní barvy už není schopen vnímat. U debilů platí to samé. Ve viditelném spektru je pro ně pouze to, co odpovídá běžným společenským konvencím. Vůči čemukoliv "nenormálnímu", tedy všemu, co není v jejich sociální skupině obvyklé, jsou slepí. O tom svědčí i četné vědecké pokusy, kdy skupině debilů byly nejprve přehrány písně kralující aktuálním hudebním trendům, a poté následně slyšeli ty nejlepší skladby ze 17. století. Zatímco v prvním případě projevovali k přehrávané hudbě přízeň a sympatie, v tom druhém případě se tvářili jako kdyby si někdo v místnosti právě pořádně usral.
Předmětem vědeckých bádání bylo i zkoumání skutečné schopnosti debilů vnímat a rozlišovat barvy. Přestože všechny subjekty měly dle testů na odhalení barvosleposti normální vidění, z nějakého nevysvětlitelného důvodu se u nich vyskytoval mimořádný odpor k věcem majícím jasné, zářivé barvy. Upřesňující experimenty ukázaly velmi překvapivý závěr: reakce odporu se u testovaných subjektů objevovala pouze v případě, kdy se jednalo o věci, které svým charakterem připomínají něco, co je určené pro děti. Účastníci experimentu v takovém případě vždy již hned na začátku, aniž by danou věc vůbec zhodnotili, (v souladu s ve společnosti obvyklým názorem) ze sebe vyhrkli předsudek, že je to shit a že se jim to nelíbí.
V reakci na to se jeden z vědeckých pracovníků už opravdu nasral a rozhodl se experiment posunout na mnohem vyšší level. Z papíru vytvořil dvě pyramidy. Jednu černou a druhou bílou. A pomocí nich se následně pokusil otestovat, jestli demence testovaných subjektů má vůbec nějakou hranici. Každého z těchto debilů následně posadil vedle pětice komparzistů, před které dal právě tyto dvě pyramidy, z nichž první byla černá a ta druhá bílá. Na otázku, jaké barvy tyto pyramidy jsou, poté všichni komparzisté záměrně odpovídali: obě jsou černé. A nakonec byl stejný dotaz položen i tomu debilovi na konci řady. Závěry byly šokující. Všechny testované subjekty rovněž prohlašovaly, že obě pyramidy jsou černé. Říkaly přesně to samé, co všichni kolem nich, přestože si sami moc dobře uvědomovali, že je to naprostá píčovina. NN Tímto se potvrdil závěr, že debilové nemají vlastní uvažování a jenom bezmyšlenkovitě dělají to, co dělají všichni kolem nich. U debila se prostě nikdy nestane, aby měl jiný názor, jiné zájmy nebo jiný estetický vkus než lidé, kteří ho obklopují.
Bludy[editovat | editovat zdroj]
Neodmyslitelnou součástí mysli debilů jsou zcela nesmyslné, utkvělé myšlenky. Většinou se jedná o naprosté hovadiny, kterým ovšem naprosto bezmezně věří a nikdo jim je nemůže vyvrátit. Spíše by bylo na místě ptát se, jestli vůbec něco z toho, o čem jsou přesvědčení je pravda a má nějakou logiku. Typickými příklady mohou být následující přesvědčení:
- Osoby mužského pohlaví nesmějí přijít do kontaktu s ničím růžovým. Pokud se tak stane, upadne jim penis a místo něj naroste vagína. To samé se stane, pokud si muž obleče sukni.
- Panenky jsou jenom pro holky. Aby si chlapci vytvořili vztah k opačnému pohlaví, musejí si hrát pouze s hračkami znázorňujícími mužské pohlaví.
- Manželství pro všechny ohrožuje budoucnost české republiky, protože když se zlegalizuje, heterosexuálové budou ve velkém uzavírat sňatky s osobami stejného pohlaví a v důsledku toho dojde k drastickému snížení porodnosti.
- Močení na veřejnosti je těžký zločin, protože kdyby osoba mladší patnácti let přitom náhodou zahlédla něčí pohlavní orgány, mohla by z toho zešílet a do konce života by musela potom zůstat v klecovém lůžku na psychiatrickém oddělení.
- Jelikož je vlk hojně rozšířený od Litvy přes celé Rusko, Aljašku, až po východ Kanady, přičemž na více než 90% areálu svého výskytu je zcela běžný a člověkem naprosto nedotčený, jedná se kriticky ohrožený druh na pokraji vyhynutí, jenž je nutno za každou cenu přísně chránit, i přestože působí extrémní škody a způsobuje utrpení všemu živému kolem sebe.
- Nacismus je vysoce nebezpečná ideologie, ale náboženská ideologie, které má přesně ty samé prvky jako nacismus je zcela neškodná.
- Nejlepším řešením protiromských nálad a rasismu je podporovat romy v chování, kterým proti sobě většinovou společnost popouzejí.
- Muži mají vagínu a ženy penis. Kdo říká opak, je píča!
- Kdiž má něhdo maturytu nebo visokou školu, automatycky to znamená, že je chitrí.
- Kdiž někdo řýká, že Evropská unyje je dobrá věc, nemá rád volyče SPD a rasysty, a volí demokratyckí prounijný strani, je chitrí.
Takto bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho. Podstatné ovšem je, že debilové jsou o těchto věcech naprosto přesvědčení a nikdo jim to nemůže vymluvit. Cokoliv, co říká většinová společnost, je z jejich pohled automaticky pravda, a každého kdo to zpochybňuje považují za zlého, nebezpečného člověka usilujícího o rozvrácení společnosti, nebo přinejmenším blázna.
Paranoia[editovat | editovat zdroj]
Debilové jsou obecně velmi paranoidní. Jsou přesvědčení, že lidé s odlišným pohledem na svět, odlišnými názory nebo jinak nekonvenčním chováním chtějí jim, nebo někomu jinému ublížit. A proto také cítí silnou potřebu se proti těmto osobám „bránit“.
Zjednodušeně by se dalo říci, že mají fobii z čehokoliv, co je ve společnosti neobvyklé. Stačí aby někdo měl pouze nezvyklou barvu obleku a trochu neobvyklý účes (jako například Krychlič), a už ho podezírají z toho, že jim chce ukrást a znásilnit děti. Daná osoba ani nemusí nikomu dělat nic špatného. Stačí aby se jen odlišovala, nějakým způsobem vybočovala z běžných sociálních norem, a debilové ji už jen na základě tohoto začnou vnímat jako "zlou" nebo přinejmenším "opovrženíhodnou".
Společenské dopady debility[editovat | editovat zdroj]
Z výše uvedeného vyplývá, proč je debilita tak závažná duševní nemoc a proč jsou debilové pro svět takovou pohromou. Největší jejich slabinou je, že jsou velmi lehce zmanipulovatelní. Jsou jako stroje bez mozku. Stačí, aby jejich uznávané autority řekly "udělej to" a k tomu dodaly "je to správný", a debilové to automaticky udělají. To koneckonců potvrzuje i historie. Ani ve chvílích, kdy v plynových komorách vraždili tisíce lidí, je nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli věc kterou dělají je správná. Byli přesvědčení, že to správné je, protože to říkal vůdce, celý národ, i všichni kolem nich.
I dnes jsou debilové pro svět jedním velkým neštěstím. Evropu od roku 2015 a USA od roku 2020 dokonce sužuje největší pandemie debility za posledních nejméně 500 let. V roce 2022 propukla izolovaná epidemie dokonce i v Rusku. V tomto případě stačil k rozšíření debility pouhý jediný člověk a na rozdíl od situace v západním světě se v rusku a jedné z jeho sousedních zemí smrtící účinky debility projevily okamžitě, bez obvyklého latentního stádia. To v Evropě ještě pár let potrvá, než si debilita začne vybírat své oběti i tady. Ale už předem lze říci, že covid proti tomu bude jako procházka růžovým sadem.
Vliv na životní prostředí[editovat | editovat zdroj]
Díky debilitě je i planeta mnohem špinavější. A to není třeba mluvit jen o obyvatelích méně vyspělých zemí, žijících v jakémsi přesvědčení, že vše co se vyhodí do moře "zmizí". Jde i o výrobce elektroniky, kteří čím dál více zavádějí módu nevyjímatelných baterií. Takže když odejde baterie, není v prdeli jen baterka, ale s ní rovnou celý notebook. To samé lze říci o spotřebičích záměrně nastavených tak, aby hned po skončení záruky šly do popelnice a každého čtvrt roku se měnících módních trendech nutících lidi s nižším IQ vyhazovat krátce používané funkční věci a neustále si místo nich pořizovat nové,
Životnímu prostředí velmi škodí i zákony vytvořené debily. Za příklad lze uvést třeba stavební zákon, společně s místními územními plány. Globální oteplování je realitou, je skutečné a všichni ho s každým dalším rokem pociťujeme čím dál více. Jen úředníci na stavebních úřadech jsou přesvědčení o opaku, a proto v některých lokalitách u novostaveb zásadně trvají na zachování tradiční architektury vycházející z období malé doby ledové. Ještě lepší je, když památkáři zakážou bezpečnostní prvek bránící úrazu kolemjdoucích se zdůvodněním, že původní stavby ho v dřívějších dobách neměly.
A tak to je se vším v moderním světě. Idiotismus kvete doslova na každém rohu. Proč ve městech na každém rohu instalovat pisoáry pro muže a ženy a močení na veřejnosti vnímat jako něco úplně normálního, tak jako tomu bylo po celá staletí? Jednodušší je to zakázat, počet dostupných veřejných WC minimalizovat a lidi místo toho donutit k tomu, aby nosili pleny. A to ještě nemluvíme o dopravě. Proč by ji hlavně v západních zemích měl kvalitně zajišťovat stát, když to lze nechat na všemožných soukromých společnostech, které ji zajistí takovým způsobem, že všichni budou raději jezdit autem.
Léčba a prognóza[editovat | editovat zdroj]
Lehké případy lze vyléčit behaviorální terapií, kdy se nemocní učí otevřeně projevovat své vlastní já. Úspěšnost této léčby je vysoká a většinou postačí její ambulantní provádění.
Těžší případy je nutno hospitalizovat na psychiatrickém oddělení. Úspěšnost léčby je obecně velmi nízká. Většinou je jedinou možností tlumit neklid a agresivitu nemocných. Bludy jim však z hlavy nikdo neodstraní a tak nezbývá, než je v blázinci ponechat po zbytek života.
Pokud je debilita neléčená, vede velmi často k vážným osobním problémům, stresu, depresím, alkoholismu, těžkým úrazům a nezřídka i smrti nejen nemocných, ale i lidí kolem nich.
|
Tento článek se tematicky překrývá s článkem Šmoulové (seriál). To je dobře, můžeš založit další čtyři podobné a vzájemně je propojit. |
| Šmoula | ||||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Samice Šmouly východoevropského
| ||||||||||||||||||||||||||||||||
 ve volné přírodě vyhynulý | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Smurf |
Šmoulové jsou nejmenšími zástupci řádu primátů a vzdálení příbuzní člověka. Zpravidla žijí ve skupinách čítajících nejméně desítky jedinců, přičemž si stavějí vlastní charakteristická obydlí. Jejich nezaměnitelným znakem je především zvláštní modrá barva kůže, jejímž cílem je odrazovat predátory. Areál výskytu šmoulů byl vždy omezen jen na západní Irsko, přičemž masivní kácení lesů a rozvoj zemědělství na takřka každém kousku zdejší země jejich už tak nevelkou populaci dostalo až na samý pokraj vyhynutí. Dnes se tedy z tohoto důvodu v Irsku řadí mezi zvláště chráněné druhy
Popis[editovat | editovat zdroj]
Vzrůst šmoulů dosahuje zhruba okolo 30 cm. Jelikož vzhledem ke své malé velikosti musejí být neustále velmi ostražití, jsou vybaveni velkýma ušima a velkým nosem. Přestože žijí v relativně chladných oblastech, překvapivě nemají srst. Výjimkou jsou pouze samice, jimž narůstají vlasy a velmi staří šmoulové, u kterých se objevují vousy.
Život[editovat | editovat zdroj]
Způsob života je velmi blízký člověku. Šmoulové zpravidla utvářejí poměrně velké komunity, v nichž má každý jedinec své vlastní obydlí připomínající tvarem a barvami jedovatou houbu. Hiearchie zde však není nijak složitá. Komunitu vede vždy nejstarší jedinec. Jinak mezi samotnými řadovými šmouly nejsou nějaké další úrovně. Všichni jsou si rovní a každý má nějakou svoji úlohu na chodu celé komunity. Někteří obstarávají potravu, jiní ovoce a zeleninu na okoloních polích, ve vesnicích si jsou obvykle všichni rovni, až na jednoho vůdce, zakladetele vesnice. Po narození nové generace po nějaké době tato nová generace z vesnice odejde a založí si vlastní osadu. Tím se Šmoulové můžou rozšiřovat, aniž by si vzájemně překáželi.
Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]
Specifikem Šmoulů je mnohem menší počet samiček než samců. Na jednu samici jich může připadnout až několik desítek. Samice má tím pádem možnost pečlivě vybírat s kterým z nich chce mít potomstvo, přičemž si obvykle zvolí toho nejchytřejšího, případně nejsilnějšího. Tímto je zaručena vysoká kvalita genů předávaných na další generaci.
Březost je velmi krátká. Trvá pouze tři týdny, po kterých samice rodí nejčastěji okolo pěti mláďat.
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Šmoulové jsou zásadně býložravci. Dávají přednost potravě s vysokým obsahem cukrů. Základem jejich jídelníčku jsou především drobné červené, bobulovité plody keře zvaného šmoulovičník.
Ohrožení[editovat | editovat zdroj]
Masivní rozvoj zemědělství v Irsku Šmouly připravil až o 99% jejich přirozených biotopů. V druhé polovině 20. století byla situace již natolik kritická, že tento druh byl na pokraji vyhynutí. Jelikož jsou Šmoulové irským národním zvířetem, kvůli kterému do této země přijíždí velké množství turistů, irský parlament již v roce 1980 rozhodl o zavedení jejich přísné ochrany.
Farmářům bylo zakázáno vyhánět ze svých zemědělských pozemků Šmouly, kteří se jim tam usadili. Farmáři se zpočátku proti tomuto zákonu bořili, protože měli obavy ze ztráty zemědělské půdy. Nakonec to ale bylo přesně naopak. Farmářů, jimž se Šmoulové zabydleli někde v rohu pastviny je dodnes málo. A všichni okolo jim obrovsky závidí, protože Šmoulové jim pomáhají hlídat zemědělská zvířata, pěstovat plodiny a aby toho nebylo málo, u brány jim stojí zástupy turistů ochotných zaplatit jen za to, aby se mohli na Šmouly podívat.
Chov[editovat | editovat zdroj]
Šmoulové jsou také oblíbení domáci mazlíčci, případně pomahači, a protože mají schopnost mluvit a jsou přátelští, jsou velice oblíbení. Mohou být chováni jak na zahradě tak i vevnitř, i když pobyt na zahradě se doporučuje jen větším skupinkám Šmoulů, protože jako osamocený jedinec je Šmoula v přírodě zranitelný. Základem je aby Šmoula měl svou postel a místo, případně na zahradě svůj domek, a také nějakou potravu vegetariánského typu. Na zahradě se Šmoulové o sebe jsou schopni postarat sami a mohou být vynikající pomocníci při pěstování nejrůznějších plodin.
Asistenční Šmoulové[editovat | editovat zdroj]
Šmoulové jsou také dobří pomocníci pro hendikepované, hlavně smyslově postižené. Jsou především schopni používat řeč, čímž dokážou osoby se smyslovým postižením informovat o jejich okolí a pomáhat jim v komunikaci.
Obrana[editovat | editovat zdroj]
Přestože Šmoulové vypadají zranitelně a bezmocně, opak je pravdou, protože jsou rychlí, obratní a ovládají spoustu kouzel, která je ochrání i před nejnebezpečnějšíma nepřáteli.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
|
Domácí skřítkové Bulánek | Gorazd | Kodátek | Kominík | Mikulka | Mžitka | Pikaču | Pokemon | Šmoula | Řvout domácí | Usama | Zášupšák domácí | Zvoníček |